Rokia Traoré - Né So (2016)

9/10

Přes svou zdánlivou křehkost je Rokia Traoré mimořádně silnou osobností. Dokazuje to společenskými postoji i rozhodností, s jakou jde za svými hudebními vizemi překračujícími s elegantní samozřejmostí žánrové stereotypy. V posledních několika letech byla ovšem její osobní i umělecká integrita podrobena zatěžkávací zkoušce. Nucený odchod z občanskou válkou zmítané Mali, kde se tato odjakživa kočující světoobčanka usadila teprve nedávno, předsudky okolí ohledně neslučitelnosti role ženy-umělkyně a ženy-matky, vnitřní pochybnosti. Rokii se hroutil svět, zvažovala dokonce ukončení kariéry, ale právě v té chvíli dokázala zmobilizovat své rezervy a pokračovat dál. Toto znovuzrození, opětovné nalezení smyslu své práce a nelehký proces, který k němu vedl, otiskla do písní alba Né So. Ale jakkoli je Rokia kosmopolitní osobností, je v první řadě Afričanka, a proto nemůžeme čekat ufňukané pitvání vlastních bolístek. Záběr je jako vždy mnohem širší, obecnější a nadčasovější. Né So znamená domov a Rokia dokáže toto téma pojmout skrze vlastní zkušenost i jako součást traumatu dnešního migrujícího světa.

Životní peripetie posledních let vykrystalizovaly do nahrávky plné pokory, ale pokory neuskřípnuté, nýbrž uvědomnělé, důstojné. Místo zlosti a ukřivděnosti dala Rokia Traoré přednost pozitivnějším a většinou i subtilnějším emocím. Albu neschází pestrost a dynamika, přesto na něm podobně bojovné a rozjeté písně, jako byly na minulé desce třeba Kouma nebo Sikey, nenajdeme. Svým plamenným zanícením se jim blíží zpěvná Kènya, ale jinak jsou i ty svižnější kusy (Obikè, Ilé, Tu Voles, Sé Dan) daleko od nějaké vypjaté exprese. Rokia klade důraz na intimní zadumanost (Mayé), laskavou něhu (Kolokani, Amour Amour), pokojnou naléhavost, s jakou francouzsky recituje text titulní skladby. Prostota, soustředěnost. Tomu se přizpůsobil i John Parish, který produkoval už předchozí nahrávku Beautiful Africa, a ačkoli ani tu nazahlcoval rockovým importem a držel se zpátky, na Né So je jeho ruka ještě opatrnější.

Rokia není solitérem a mezižánrové spolupráce se spřízněnými muzikanty má ráda. Proto nepřekvapí přítomnost Johna Paula Jonese (baskytara v Ô Niélé, mandolína v Sé Dan) ani stájového kolegy Devendry Banharta, který Rokii doprovází rovněž v písni Sé Dan kytarou i hlasem. Odhad, že dvěma zpěvákům, pro něž je charakteristické vibrato, to bude dohromady pěkně ladit, se ukázal jako správný. Spolehlivý rytmický základ obstarávají Matthieu Nguessan (basa) a Moïse Ouatara (bicí), africkou nástrojovou identitu jistí ngoni Mamaha Diabatého. Zvuku alba ale vládnou kytary, většinou v rukou samotné Rokie a italského kytaristy Stefana Pilii. Právě jeho reverb významně přispívá (spolu s najazzlými metličkami Johna Parishe) k úchvatnému dojmu, který vyvolává cover mrazivé protirasistické obžaloby Strange Fruit. Z prožitku, jaký Rokia do této písně vkládá, by možná i samotné Billie Holiday ukápla slza. Přirozená korunovace upřímné a opravdové desky.

tracklist:

1. Tu Voles
2. Obikè
3. Kènia
4. Amour
5. Mayé
6. Ilé
7. Ô Niélé
8. Kolokani
9. Strange Fruit
10. Né So
11. Sé Dan