The Rolling Stones - Black and Blue (1976)
7/10
Jestliže na předchozích dvou deskách se Rolling Stones dotýkali pro ně nestandardních žánrových políček spíš opatrně a v náznacích, Black and Blue jde do experimentů po hlavě. Prakticky každá z osmi skladeb jede po trochu jiné koleji, až to vypadá jako by se kapela vyloženě chlubila tím, co všechno dokáže vstřebat. Rozhodně bod za odvahu vykročit ze svého stínu, i když ne každá šlápota si zaslouží pamětní odlitek.
Hned start se příliš nevydařil. Hot Stuff řídí ostinátní rytmická figura, s níž Stounům vypomáhá kytarista Harvey Mandel, bývalý člen Canned Heat, a nad ní skotačí Mick Jagger s dráždivým soulovým shoutingem. K funky už skupina několikrát přičichla, takže zkušenosti má, ale tentokrát je výsledek poněkud křečovitý a bez jiskry. Měl to být na úvod zřejmě nažhavující elektrický výboj, ale vzešlo z něho spíš jen takové zapraskání.
Další písně by se daly spojit do pomyslných dvojic. Hand of Fate a závěrečná Crazy Mama představují utěšující prostředek pro všechny, kterým by se stýskalo po klasických stounovských riffovačkách. Tohle zvládnou s prstem v nose kdykoliv a ani tentokrát neminuli cíl. Cherry Oh Baby a Hey Negritta přivádějí na scénu reggae a zatímco první z nich navozuje příjemně lenivou plážovou náladu, Hey Negritta je o poznání tvrdší, dusnější a sexuálně vyzývavější. Ústřední riff je dílem Rona Wooda, který se s tímto albem stal oficiálním pátým členem skupiny, a pro mě jde o vrchol celé nahrávky. Za ten bývá často označována i velkoformátová balada Memory Motel, v níž výjimečně spojili své pěvecké síly Jagger s Richardsem. Rovněž výborný kousek, do páru k němu můžeme přiřadit další "pomaláč" Fool to Cry se silným soulovým akcentem, který se stal pilotním singlem, ale sílu svého protějšku z A-strany nedosahuje.
Mimo tyto dvojice stojí asi největší úlet, píseň Melody, v níž Rolling Stones otevřeně zabrousili do jazzu. Na jejím vzniku se podílel pianista Billy Preston (obstarává většinu klávesových partů na albu) a připojil i svůj doprovodný vokál. Jagger se snaží, ale v poloze, která by slušela třeba takovému Tomu Waitsovi, není evidentně tak úplně doma. Myslím, že v tomhle případě už Stones překročili hranici, na níž ještě jsou sami sebou.
Tak to máme čtyři skvělé, dvě slušné a dvě postradatelné položky, což nejsou na poměry Rolling Stones nejoslnivější počty, přesto je můj celkový dojem pozitivní. Kdyby nic jiného, jde o asi nejriskantnější položku v jejich diskografii, což samo zaručuje minimum nudy. Konzistenci má album pramalou, ale to vyvažuje dobrodružnost výletů po nových stopách. Že tyhle expedice nevyjdou vždycky na sto procent není zase tak důležité.
tracklist:
1. Hot Stuff
2. Hand of Fate
3. Cherry Oh Baby
4. Memory Motel
5. Hey Negritta
6. Melody
7. Fool to Cry
8. Crazy Mama