Salif Keita - Moffou (2002)

9/10

Potomek dávných malijských králů, černoch-albín, hvězda legendárních západoafrických souborů Super Rail Band a Les Ambassadeurs, ale především ohromná zpěvácká osobnost, to všechno je Salif Keita, jedna ze stěžejních postav africké hudby posledních desetiletí. V 80. a 90. letech věnoval hodně úsilí propojování západní populární hudby s africkou, nezřídka mu byl tenhle přístup otloukán o hlavu jako zrazování tradic a komerční kalkul a nutno přiznat, že zčásti právem.

Album Moffou ale znamená dramatický obrat. Od první do poslední noty akustické, obrácené ke kořenům a právě tím vracející do Keitovy tvorby přirozenou vitalitu. Svižné, energické jamy, kde vzdušný tepot perkusí protkávají perlivé kytary a ngoni (Madan, Moussolou, Koukou) a dynamiku jim dodávají "odpovídačky" mezi sólovým zpěvem a ženským sborem, střídají jemné, komorní etudy typu Iniagige, Souvent a Ana Na Ming. Sound postavený na kytarách citlivě doplňuje akordeon nebo flétna, váženým hostem v úvodní Yamore je kapverdská pěvecká hvězda Cesaria Evora.

Přestože je nahrávka docela "zalidněná", není rozhodně zvukově zahlcená a Keitův výjimečný hlas (v rozhýbanějších věcech nezlomně energický, v tišších překvapivě chvějivě křehký) má v něm tolik prostoru kolik si zaslouží. "Zlatému hlasu Afriky", jak se mu přezdívá, se restart vydařil minimálně stejně dobře jako kolegovi Baaba Maalovi.

tracklist:

1. Yamore
2. Katolon
3. Baba
4. Iniagige
5. Souvent
6. Ana Na Ming
7. Madan
8. Moussoldu
9. Koukou
10. Here