Shearwater - Jet Plane and Oxbow (2016)

8/10

Na slůvko folk už můžeme rovnou zapomenout. S předchozí výtečnou deskou Animal Joy se Shearwater vrhli střemhlav do vod melancholického indie rocku a na Jet Plane and Oxbow už se v nich ráchají bez stopy špatného svědomí nebo nostalgie po akustických pastoráliích. Milovníky přírody jistě zůstali, ale jejich sound nasál hluk města víc, než kdy dřív. Z celé nahrávky je cítit touha po "velkém" zvuku, která Shearwater definitivně(?) směřuje do sousedství osmdesátkových legend typu U2 nebo Simple Minds. Emocionální náboj jejich nových písní je podobný (někdy možná příliš, viz Pale Kings) a Jonathan Meiburg na to pěvecky rozhodně má. Jen mám místy pocit, že při konstruování kýžené zvukové monumentality se trochu zapomíná na nosnější melodie, alespoň v porovnání s Animal Joy.

Úvod patří syntezátorům. Oscilující klávesový motiv rozjíždí skladbu Prime, následující Quiet Americans už můžeme směle nazvat synth-popem a ze vzpomínek lovit jména jako Tears for Fears (emotivnost Meiburgova a Orzabalova vokálu má podobné základy). Zní to povědomě, ale lahodně a přesvědčivě. Tahle skladba se nestala pilotem bezdůvodně. Prvotní synťákový šok konejší v dalších skladbách návrat kytar, které přeci jen zůstávají dominantní, klávesy ovšem nemizí a také rytmika je ve zbytku alba stejně robustní. Teritorium vykolíkované zmíněnými kapelami se nemění, Shearwater se po něm ale pohybují s grácií a vědomím vlastních stylových kořenů. Výborně se jim daří třeba v rytmicky ostinátní Filaments.

Mohutný a barevný zvuk si evidentně užívají. Vědí, jak s ním nakládat, i to, kde jsou hranice snesitelného patosu. Dostávají se tím ale do míst, v nichž sílí gravitační tah mainstreamu. Předpokládám, že o takovém nebezpečí vědí a hodlají mu (snad) vzdorovat. Ale třeba v případě přímočaře vzletných písní Pale Kings a Only Child už jakoby se jim poněkud smekaly nohy. Nebývale razantní Glass Bones se vzápětí snaží takové pochybnosti rozptýlit, mým osobním highlightem je ovšem předposlední Radio Silence, která přináší silné melodické motivy, drama i kompoziční rozmach. Stray Light at Clouds Hill je pak ideální atmosférickou kodou, vhodnou pro doznívání pocitů.

Hádanka, jestli Shearwater navážou na Animal Joy v podobném duchu, je tedy rozluštěná. Ale hned tu máme další: Nehrozí jim, že je okouzlení eighties soundem zavede příliš daleko od jejich podstaty? Že se z velkorysých aranží stane nablýskaná bublina? Jet Plane and Oxbow žádnou z těch varovných vizí (zatím) nenaplňuje, jen na ně upozorňuje. Chtěl bych snad, aby se Shearwater vrátili k rurální intimitě svých začátků? Nikoli, mám pro rockovou romantiku v sytých barvách stejnou slabost, jako oni. Jediné, o co je žádám, je, aby svůj další krok zvažovali s mimořádnou ostražitostí.

tracklist:

1. Prime
2. Quiet Americans
3. A Long Time Away
4. Backchannels
5. Filaments
6. Pale Kings
7. Only Child
8. Glass Bones
9. Wildlife in America
10. Radio Silence
11. Stray Light at Clouds Hill