Siouxsie and the Banshees - Tinderbox (1986)
9/10
Když se budeme probírat obaly desek Siouxsie and the Banshees, může nás napadnout, že jejich barevnost docela dobře koresponduje se zvukovým profilem hudby, kterou doprovázejí. Tam, kde je škála barev pestřejší, zářivější (Kaleidoscope, A Kiss in the Dreamhouse, Hyæna), vykazuje i příslušná kolekce písní větší rozmanitost přístupů, excentričtější zvukovou paletu. A naopak, pokud je cover laděný do jednotnějšího tónu (The Scream, Join Hands. Juju), je i hudba aranžérsky sevřenější. Ukázkově tuto souvztažnost reprezentuje album Tinderbox, na němž se kapela po dvou různorodějších nahrávkách opět přimkla k ucelenému zvukovému modelu, který ovšem rozvíjí s obdivuhodnou vynalézavostí a citem.
Deska působí i po skladatelské stránce velmi vyzrále a soustředěně, nikoli však profesorsky, nudně nebo jednotvárně. Skupina do jisté míry upozadila experimentování se syntezátory a netypickými nástroji či technikami a nahrávku postavila na co nejvěrnějším zachycení svého pódiového zvuku. Nový hráč na postu kytaristy John Carruthers tak dostal široký prostor k uplatnění a je třeba uznat, že ho bohatě využil a za svými předchůdci nijak nezaostává. Kytara je na albu všudypřítomná, její mámivé cinkání i žhnoucí riffy přispívají nemalou měrou k celkové atmosféře, která je dílem hebce zasněná, dílem znepokojivá až jedovatá. Zároveň však s jako vždy úchvatně poskládanou rytmikou Budgieho a Stevena Severina tvoří ladně provázané pletivo,v němž je každý úder a každá vyhrávka na tom správném místě.
S částečnou výjimkou alba Join Hands se Siouxsie and the Banshees nikdy nepokoušeli o vyloženě koncepční album, zato měla Siouxsie Sioux jako textařka vždy neobyčejně šťastnou ruku při výběru témat, která zneklidňovala, provokovala, drásala. V případě Tinderbox se dostane na zneužívání dětí (s nímž má zpěvačka osobní zkušenost) v úvodní písni Candyman nebo na působivou reflexi dojmů, které v členech kapely zanechala návštěva Pompejí v největším hitu desky Cities in Dust. Ještě naléhavější je Siouxsie, pokud nahlíží do temných koutů lidské psychiky v méně konkrétních souvislostech. Jen mírně duchařsky, zato velice evokativně působí zachycení pocitů z mimosmyslového kontaktu s nežijící blízkou osobou v The Sweetest Chill. Píseň This Unrest se dotýká prchavých, přesto neodbytných hnutí mysli, která v nás rozdmýchávají nejasnou touhu se vším skoncovat. A plíživě majestátní skladba 92° se zaobírá sklony k násilí, které v nás – údajně podle jistých výzkumů – nekontrolovatelně kypí, pokud teplota dosáhne této konkrétní hodnoty.
Neobyčejně kompaktní dojem, jaký album vyvolává, je jednou z jeho klíčových předností. Proto není divu, že pětice skladeb ze singlových B-stran, kterými vydavatel doplnil jeho soudobou CD edici, na těch následujících už opět chybí. Nad okouzlením kapacitou tehdy ještě čerstvého audio formátu nakonec zvítězila skutečnost, že po doznění "transcendentálního lovesongu" Lands End už prostě není co dodávat a bonusy mohou celkový zážitek jen rozmělnit. Přesto i onen tehdejší přívěsek obsahuje zajímavé skladby jako kupříkladu hodně strašidelnou instrumentálku An Execution nebo opojně náměsíčnou píseň Lullaby. I ty jsou důkazem, že Siouxsie and the Banshees se v roce 1986 nacházeli ve velmi silném tvůrčím období. Už zase a vlastně neustále.
tracklist (CD verze 1986):
- Candyman
- The Sweetest Chill
- This Unrest
- Cities in Dust
- Cannons
- Party's Fall
- 92°
- Lands End
- The Quarterdrawing of the Dog
- An Execution
- Lullaby
- Umbrella
- Cities in Dust (extended version)