The Sisters of Mercy - First and Last and Always (1985)
8/10
Jak je možné, že kapela, jejíž lídr se od gotické škatulky tak vehementně distancoval a která vydala první velkou desku dávno po odeznění formativního období žánru, se stala pro gothic rock takřka synonymem? Inu, provokativní prohlášení Andrewa Eldritche můžeme směle ignorovat, protože pokud někdo vědomě stylizuje svůj hlas do podoby připomínající vábení nemrtvých a jeho tvorba vykazuje zřetelné známky návaznosti na Bauhaus, Killing Joke nebo Joy Division, může se ohánět inspiracemi v 60. letech do omrzení, ale gotické nálepce neunikne. A pokud jde o opožděný debut, ten byl spíš výsledkem shody okolností. The Sisters of Mercy v době vydání alba First and Last and Always fungovali už šest let a s výše zmíněnými pionýry žánru tudíž tvořili stejnou generaci. Pouze se delší dobu - na přísně nezávislé bázi ale s rostoucím úspěchem - realizovali prostřednictvím singlů a EP desek a na dlouhohrající komplet si počkali déle než jiní.
Není proto na místě vinit skupinu z konjunkturalismu, výsadní místo v rámci gothic rocku si bezesporu zaslouží. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že to byla právě Eldritchova parta, kdo této temné odnoži post-punku otevřel dveře k masivnímu komerčnímu úspěchu. Svým démonickým projevem šla naproti odvěké lidské fascinaci tajemnem a utrpením, kterou ale posunula do romantičtější roviny. Písně Sisters of Mercy vyvolávají příjemné mrazení a neklid, ale v jádru jsou bezpečné, nezraňující. Pokud texty i projev Iana Curtise šly na samou dřeň osobního prožitku a vyjadřovaly autentické zoufalství, Eldritch jde při formulování podobných emocí cestou stylizace.
Přístupnější je i zvuková podoba alba. Znervózňující chladný skřípot kytar, typický pro post-punkové kapely, nahrazují chmurně vyzvánějící arpeggia Waynea Husseyho a Garyho Marxe, která se nesou nad důrazným a hypnotickým beatem automatického bubeníka Dr. Avalanche, změkčovaným charakteristicky zvýrazněnou basou Craiga Adamse. V písních Black Planet nebo Some Kind of Strange jsou slyšet také klávesy, ale celkově do kytarového zvuku alba příliš nezasahují. Všemu dominuje záhrobní vokál Andrewa Eldritche, který leccos dluží Peterovi Murphymu i Ianu Curtisovi, je ale teatrálnější, plíží se v extrémních hloubkách (obzvlášť působivě v písni Marian) a jen výjimečně ale o to účinněji přechází do hysterického skřehotání (závěr skladeb Amphetamine Logic a Some Kind of Stranger).
Autory hudby jsou narozdíl od předchozích malých desek takřka výhradně oba kytaristé, kterým je třeba shodně přiznat talent pro silné, vtahující melodie, díky nimž se z písní Walk Away, No Time to Cry, Marian nebo First and Last and Always staly kultovní hity. V době vydání alba už jsou ale Husseyho i Marxovy dny v barvách Sisters of Mercy pomalu sečteny. Neshody s Eldritchem vyhnaly nejdříve Garyho Marxe a posléze i Husseyho spolu s Adamsem, kteří posléze úspěšně smísili gotiku s hard rockem a chytlavými refrény pod hlavičkou The Mission. Eldritchovi pro tu chvíli zbyl pouze věrný automat Dr. Avalanche, se svými ponurými hymny o zlomených srdcích ale ještě neřekl poslední slovo.
tracklist:
1. Black Planet
2. Walk Away
3. No Time to Cry
4. A Rock and a Hard Place
5. Marian (Version)
6. First and Last and Always
7. Possession
8. Nine While Nine
9. Amphetamine Logic
10. Some Kind of Stranger