Sleater-Kinney - No Cities to Love (2015)

10/10

Comebacky většinou vyhlížíme s větší či menší dávkou pochybností. Jsme rádi, že jsou naši oblíbenci (pokud jimi jsou) zpět, těšíme se, ale už předem to v nás hlodá. Bude ten návrat stát za to? Nepřinese víc nostalgie, než čerstvých nápadů? Nebude nás nutit omílat na různé způsoby větu "Povedl se jim, ale na staré fláky to nemá."? Nebo je snad zaděláno na vyložený průšvih? Nevím proč, ale při ohlášení nové desky Sleater-Kinney mě nic z toho nenapadalo. Byl jsem v klidu. Nějak jsem si nedovedl představit, že by tahle trojka dnes už zralých ale pořád ukrutně sexy čtyřicátnic vyrukovala po téměř desetileté pauze s něčím polovičatým, něčím, co by stoprocentně nestálo za vydání. Zklamání v takovém případě by asi o to víc bolelo, ale žádný strach: No Cities to Love je přesně tak skvělé, jak mnozí z nás čekali, ne-li lepší.

Z jakého bodu načala skupina novou kapitolu? Nápovědou může být jméno producenta Johna Goodmansona, který dohlížel na nejpovedenější nahrávky jejich klasické éry. A právě na průnik nespoutané energie a přirozené chytlavosti alb Call the Doctor, Dig Me Out, All Hands on the Bad One a One Beat novinka navazuje nejvíc. Spíš, než na noiserockové orgie poslední - ale rovněž parádní - desky The Woods z roku 2004. I z téhle epizody ale Sleater-Kinney něco zůstalo za nehty. Zvuk na No Cities to Love je vydatný, řízný a správně zahuštěný, v písničkách samotných je ale méně noiseové špíny a víc rock'n'rollu. Přímočarost a drsná energie i propracovanost a melodická přitažlivost jsou v nich v dokonalé rovnováze. Strhující drive pecek jako Price Tag nebo Surface Envy vyvažuje sofistikovanější hravost Fangless či Hey Darling, ve kterých dokonce kapela připomene dance-punkovou skotačivost Franz Ferdinand. Jenže tam, kde Skotové nasazují dandyovskou eleganci, Američanky si drží syrovost a punkrockový nápřah.

A pak jsou tady ty refrény! Price Tag, No Cities to Love, A New Wave, Bury Our Friends, Hey Darling... Nenásilně a přece zatraceně účinně nastražené háčky, do nichž je radost se zakousnout, a které nijak neotupují naježené ostny, jimiž se album přes všechnu zvukovou akurátnost (nebo snad díky ní) pyšní. Člověk má pocit, že poslouchá bestofku, natolik je marné hledat mezi desítkou novinek slabší kus.

Vokály Carrie i Corin za těch deset let znatelně vyzrály. To rozcuchané ječení z prvních alb už by k dámám jejich věku ani moc nesedlo, ale vytříbenější technika v jejich případě vůbec neznamená ztrátu razance a zdravé agresivity. Naopak, pregnantnost výrazu svědčí celkové nadupanosti. Především Corin je teď ve svých vypjatých výškách obdivuhodně suverénní, v písni No Anthems mi dokonce evokuje laserovou průraznost Skin ze Skunk Anansie. Urputné i hravé dialogy jejich kytar mají stále neodolatelný šmrnc a bicí Janet Weiss jsou snad ještě důkladnější a variabilnější, než dřív. Mám pocit, že na obnovenou spolupráci se všechny tři musely těšit jako malé. Tak to aspoň z nahrávky leze.

Takže pro všechny pesimisty: úmrtní list se rock'n'rollu nebude vystavovat ani v tomto roce. Už v lednu tady máme minimálně jednu desku, která to bezpečně znemožňuje. Sleater-Kinney pořád koušou a škrábou, a jestli teď už s větším rozmyslem, o to jsou rány hlubší.

tracklist:

1. Price Tag
2. Fangless
3. Surface Envy
4. No Cities to Love
5. A New Wave
6. No Anthems
7. Gimme Love
8. Bury Our Friends
9. Hey Darling
10. Fade