Songhoy Blues - Résistance (2017)
9/10
Krvavé převraty, islamisté, epidemie, hladomory, etnické masakry. To je obrázek, jaký nám o realitě současné Afriky poskytuje mediální filtr, přes nějž k našim uším jiné, než katastrofické zprávy neproniknou. Songhoy Blues, skupina mladých kytarových dravců z Mali, se na svém druhém albu Résistance pokouší tuhle zkreslenou perspektivu poopravit a připomenout, že i v atmosféře politické nestability a sociálních nebo etnických střetů se lidé baví, pracují, milují i trápí, tak, jako všude na světě. Jen o tom neslyšíme ve večerních zprávách.
Přitom jako utečenci z konflikty zmítaného severu země mají důsledky politického chaosu z první ruky. Dali se dohromady v hlavním městě Bamaku, kde je v roce 2013 naložil projíždějící Africa Express Damona Albarna a odstartoval tak jejich strmý výstup za celosvětovým uznáním. Deska Music in Exile, nahraná pod producentskou kuratelou Nicka Zinnera, se před třemi lety stala senzací a zaslouženou pozornost vzbudilo i účinkování kapely v dokumentu They Will Have to Kill Us First, věnovaném malijským muzikantům s podobným, tedy exilovým osudem.
V obou případech Songhoy Blues plně využili možnosti vyjádřit se k problémům sužujícím jejich vlast. Résistance, ačkoli před nimi rozhodně oči nezavírá, se snaží ukázat i světlejší stránky života v Mali. Nejen hněvivě zdvižené pěsti, ale i normální noční pařba v Bamaku nebo drsná poezie saharské pouště, ani v občanskou válkou neustále ohrožované zemi zkrátka mládež netráví většinu času na politických shromážděních a kluci ze Songhoy Blues o tom referují s nakažlivým nadšením a energií.
Tou jejich hudba přetéká. Ztělesňuje přístup nastupující generace muzikantů, pro níž je kosmopolitní eklektismus stejně přirozený jako domácí tradice. Skladby na Résistance jsou ještě o poznání rockovější, než na předchozí nahrávce, bohatě využívají funkových, blues rockových i hard rockových vlivů. Zboostrované kytary a razantní bicí ale ještě neznamenají "bigbítově" těžký zadek, rytmická pružnost, melodika vokálů i typické kytarové cvrlikání reprezentující vlastní, africké zdroje, které se s těmi západními nenásilně proplétají a jedny druhé posilují.
Ačkoli zvuk, s nímž skupině jako producent pomáhal Neil Comber, často zřetelně evokuje sedmdesátá léta, právě bezešvým propojením s tradicí pouštního blues a afrických rytmů se stává současným, progresivním. Skloubení minulosti a přítomností symbolizují i hostující muzikanti, kteří v rozumné míře album zpestřují. Zatímco Iggy Pop v písni Sahara působí jako garant nadčasové rockové autenticity, Elf Kid z britského grimeového společenství The Square, rapující ve skladbě Mali Nord, ztělesňuje napojení africké scény na aktuální dění. Résistance je abum hlučné, dravé a svěží, rockovější, než cokoli, co jsme mohli v posledních letech z Afriky zaslechnout, odkazu generace Ali Farky Tourého se tím ale nijak nezpronevěřuje, naopak. Rýsuje pro něj budoucnost.
tracklist:
1. Voter
2. Bamako
3. Sahara
4. Yersi Yadda
5. Hometown
6. Badji
7. Dabari
8. Ici Bas
9. Ir Ma Sobay
10. Mali Nord
11. Alhakou
12. One Colour