Jan Spálený - Edison (1978)

7/10

K těm nemnoha českým deskám, které v 70. letech projasňovaly šeď normalizačního popu, udržovaly skomírající rockový plamínek a dokonce se dobraly určité originality, patří rozhodně i Edison Jana Spáleného, zhudebněná báseň Vítězslava Nezvala. Svůj podíl na tom, že album prolezlo schvalovací mašinérií, má jistě jméno oficiálně uznávaného básníka, proti němuž mohli soudruzi těžko co namítat, ale nemenší zásluhy patří i Hynkovi Žalčíkovi, který myšlenku vydání původně šuplíkového projektu vůbec uvedl v život a proklestil jí cestu do supraphonského edičního plánu.

Ačkoli prestiž art rocku ve světě právě neuctivě plenila nová vlna a punk, u nás stále platil za vrchol rockové progresivity a při zpracování rozsáhlé básnické skladby mohl Spálený těžko jít jinou cestou. Instrumentace, především archaické syntezátory, tudíž dnes působí poněkud zastarale, ale přesto je toho dost, co můžeme na Edisonovi obdivovat. Především úžasnou zručnost, s jakou Spálený poměrně dlouhé verše (střídají se dvanácti- a jedenáctislabičné) rozhýbal ladně a bez křeče v přitažlivých melodiích a skvěle je nafrázoval. Jeho zpěv je civilní, neafektovaný, a přece naléhavý. Cítíme, že vnímá váhu každého obrazu, každého slova, přizpůsobuje se náladě toho kterého místa v básni, ale nepřehrává.

Působivé jsou i návraty melodických motivů a jejich variace, které dokonale souzní s podobnými postupy v textu. Úspěšně se také snaží jednotlivé zpěvy hudebně odlišit, dát každému vlastní výraz. Druhý zpěv například charakterizují nepravidelné, klopýtavé rytmy, do nichž výborně zapadá jazzově neukázněná flétna Jiřího Stivína. Třetí zpěv naopak "narovnává" hardrockový boogie rytmus, zatímco ten čtvrtý se vyznačuje proměnlivostí a množstvím kontrastních pasáží.

Spáleného zhudebnění zásadního díla českého poetismu za pomoci rockových postupů je natolik ojedinělým počinem, že ho vlastně není moc s čím srovnávat. To by mohlo svádět k úvahám o jednookém králi, ale to si Edison nezaslouží. I když jeho sound nezůstal zcela ušetřený dobového progrockového manýrismu, práce s bohatým jazykem a jeho hudebními možnostmi je mistrovská. Pro Jana Spáleného na jeho cestě k originálnímu bluesmanství v následující dekádě není toto album (stejně jako o rok mladší Signál času) jen tápavým pokusem, ale zralým plodem jeho lásky k hudbě i k literatuře.

tracklist:

1. Zpěv I
2. Zpěv II
3. Zpěv III
4. Mezihra
5. Zpěv IV
6. Zpěv V