Jan Spálený - Signál času (1979)

7/10

Mohlo by se zdát, že Jan Spálený použil rok po Edisonovi znovu už jednou vylouhovaný sáček. Je to do jisté míry pravda, ale výsledek rozhodně nepůsobí nadbytečně ani opotřebovaně. Ano, koncept je prakticky totožný: opět zhudebněný Nezval, navíc báseň na slavnějšího Edisona přímo navazující, znovu je tu i členění do šesti částí, z nichž jedna je instrumentální. V případě Signálu času je sice umělé, protože originál je souvislým dílem, ale jeho hudební formě takové rozdělení sluší a zdůrazňuje návaznost na o rok starší adaptaci. Ani žánrová východiska se příliš nemění, progrocková platforma se osvědčila a Nezvalovy verše si o rozmáchlejší hudební pojetí říkají.

Má tedy Signál času nad svým předchůdcem v něčem navrch? Ano, chybějící moment překvapení pro mě dostatečně vyvažuje příjemnější a nadčasovější zvuková fazóna. Muzikanti nahrávající Edisona odvedli skvělou práci, ačkoli kromě Jiřího Stivína nešlo o vyloženou extraligu, ale jazzrocková skupina Mahagon, kterou Spálený přizval k přípravě Signálu času, stojí přeci jen o třídu výš. Velmi pozitivní je především vklad mladého Michala Pavlíčka, který už teď dokáže zúročit nejen svou technickou vybavenost, ale i fantazii při využívání zvukomalebných možností svého nástroje. K jeho kytarovému vyšívání se nelepí módní syntezátory, ale živé smyčce nebo elektrické harmonium kapelníka Petra Klapky. Zlidšťující efekt mají také občasné vstupy harmoniky hostujícího Petra Kalandry i sólové housle Jana Hrubého. Dobová patina albu zůstává, přesto je celkový sound přirozenější.

Jako skladatel i zpěvák se Spálený s náročným básnickým textem znovu popasoval bravurně. Škobrtne to opravdu jen zřídka, většinou verše z jeho úst odletují lehce, lahodně, s proměnlivou kadencí, ale vždy s maximálním zaujetím. Logicky se objevují variace na hlavní melodický motiv z Edisona, ale nahrávka má i dost vlastní munice, která z ní dělá víc, než jen pouhý apendix. Příkladem může být originální aranžmá druhé "věty" Ponenáhlu vidím ztráceti se dav... s výrazným basovým jádrem, naechovanou kytarou a houslovými ornamenty. Nečekaně životaschopné spojení poezie a jazz-blues-rockového písničkářství zkrátka zafungovalo i napodruhé.

tracklist:

1. Naše životy jsou tvrdé krajíce...
2. Ponenáhlu vidím ztráceti se dav...
3. Variace na závěr
4. Elektřina tiše praská v ovzduší...
5. Konec denních zpráv...
6. Odpusťte mi