Bruce Springsteen - Born to Run (1975)

10/10

Firmou i samotným Springsteenem toužebně vyhlížený úspěch rozhodně nespadl z nebe. Průlomové album Born to Run se rodilo dlouho a v bolestech a nebylo to naposledy. Umanutý studiový perfekcionismus mladíka z Jersey se stal v následujících letech zároveň hybnou silou i brzdou vzniku jeho nahrávek. Na Born to Run makal s E Street Bandem více než rok, během něhož ve snaze pohnout se dál rozšířil producentský tým o Jona Landaua (a tím nepřímo uvedl do pohybu roztržku se svým dosavadním ochráncem Mike Applem), výsledek ale překonal očekávání. Na jedné z nejzásadnějších rock'n'rollových desek není po nějaké křečovité upachtěnosti ani stopy.

Produkce je opravdu pečlivá a jaksepatří dotažená. Záměrem bylo přiblížit se spectorovským zvukovým stěnám, ale i když nahrávka skutečně vyvolává dojem velkého prostoru (aspoň v porovnání s prvními dvěma alby), nechybí jí ani zemitost a rocková razance. Na bubenické stoličce se na všechna příští léta usadil Max Weinberg a spolu s Billym Tallentem vtiskli Springsteenovým písním novou, robustnější dynamiku. Posoudit to můžeme v případě titulního hitu, kde ještě bubnuje Weinbergův předchůdce Ernest Carter.

Další důležitou změnu v řadách E Street Bandu představuje odchod klávesisty Davida Sanciouse (opět ke slyšení ještě v Born to Run) a nástup Roye Bittana na jeho místo. Jeho perlivě melodické a přitom dravé klávesové vyhrávky i doprovody jsou pro zvuk alba určující a připomínají, že rock'n'roll nemusí být vždy jen o kytarách. I ty jsou ale na albu slyšet víc než na starších deskách a spolu s příklonem k přehlednější stavbě písní jasně kolíkují cestu k sevřenějšímu rockovému výrazu, po níž se Springsteen vydal. Zatím je v kapele jediným kytaristou on (jeho budoucí posila Steven Van Zandt přispěl pouze pěvecky a aranžérsky), ale i tak toho zastane dost a například ve svižné vypalovačce Night vyloženě ovládne scénu.

Což o jeho vokálním výkonu platí beze zbytku. Ne snad, že by v minulosti z jeho zpěvu čišela nějaká upejpavost, ale teprve na Born to Run jeho projev dostal křídla i ocelovou pěst najednou. Tohle už je ten lev stadionů, jimiž sice v této chvíli ještě opovrhuje ve prospěch klubových štací, pro které je ale stejně zrozený. A ve chvíli, kdy umlká, přebírá roli emocionální pěny na vrcholu vzedmuté hudební vlny saxofon Clarence Clemonse, muže, jehož nejmenovat by bylo trestuhodné. Už jen kvůli nezapomenutelnému sólu v Born to Run.

Album je nepochybně razantnější i uvolněnější, než jeho předchůdci, ale mluvit o ostrém zlomu by bylo přehnané. Rhythm'n'bluesové a soulové vlivy úplně nezmizely, jen jsou na ústupu. Duch prvních alb je cítit v rozsáhlejších skladbách Thunder Road, Backstreets a Jungleland, kterým nechybí členité melodie a epický rozměr, zároveň ale i rozmach a vášeň o stupeň silnější než dřív. Ve finálovce Jungleland umocňují velkolepost ještě smyčce, všechno ale zůstává v lidských proporcích. Černou muzikou je načichlá především Tenth Avenue Freeze-Out, které dechová sekce posílená o bratry Breckerovy a Davida Sanborna dodává neodolatelný groove, zatímco Springsteenovo frázování ho nakopává ještě o několik schodů výš. Tahle pecka spolu s nejrychlejší Night nebo monumentálně dunící She's the One pak zároveň představuje tu přímočařejší tvář E Street Bandu, směrovku k následujícím opusům.

Ve světě pop music (a samozřejmě nejen v něm) neexistuje něco jako spravedlnost. Báječná alba zapadnou, průměrná se mohou díky náhodě proslavit. V případě Born to Run si ale nedovedu představit, že by ve své době mohlo být přehlédnuto jako se to stalo oběma předchozím. Tryská z něho tak mocná síla, kombinace písničkářského talentu, muzikantské zručnosti a bezvýhradného odevzdání se hudbě, že si toho prostě museli všimnout i ti, kdo se dosud o uhrančivosti Springsteenova E Street Bandu nestihli přesvědčit na některém z jeho koncertů. Tohle zkrátka muselo rupnout.

tracklist:

1. Thunder Road
2. Tenth Avenue Freeze-Out
3. Night
4. Backstreets
5. Born to Run
6. She's the One
7. Meeting Across the River
8. Jungleland