Stromboli - Stromboli (1987)
9/10
S nadsázkou i trpkou ironií by se dalo říct, že za vznik skupiny Stromboli vděčíme nechvalně proslulému článku Nová vlna se starým obsahem, který v roce 1983 zapříčinil likvidaci výkvětu české alternativy včetně Pražského výběru. Vztah Michalů Pavlíčka a Kocába se vždycky dost podobal kohoutím zápasům, přesto je otázkou, jestli by v případě nepřerušené kariéry nesmírně populárního Pražského výběru našel Pavlíček dost času a motivace k realizaci projektu, kde by měl hlavní slovo a prostor ke zhmotnění vlastních hudebních vizí. Vynucená pauza domovské kapely mu takovou možnost poskytla.
Zjevení Stromboli na české rockové scéně skutečně připomínalo erupci. Prakticky během jediného roku vykrystalizoval rukopis kapely do svébytné a vyzrálé podoby, jaké se jiní doberou po mnoha letech, a stejně raketově šla nahoru i popularita souboru. Navíc se díky tání ledů v těžkopádné mašinérii zestátněného hudebního průmyslu podařilo poměrně rychle protlačit repertoár kapely do vydavatelského plánu Pantonu, který se tehdy stále častěji ujímal rockových nahrávek alternativnějšího ražení. Že Stromboli dostali prostor dokonce na ploše dvojalba, to už byl v předrevolučních poměrech malý zázrak.
Překotnost vývoje, jakým skupina během dvou let prošla, zapříčinila, že materiálu sice byl dostatek, měl ale značně různorodý charakter. Tak došlo k tomu, že dvojalbum vlastně tvoří čtyři poměrně rozdílné segmenty, z nichž každý pokrývá jednu stranu LP desky. Místo prokomponovaného celku sevřeného nějakým jednotícím motivem nebo myšlenkou tak vzniklo spíš jakési shrnutí dosavadní tvorby. Ovšem pokud k nahrávce jako ke kompilaci přistoupíme, funguje dokonale a není důvod jí vytýkat roztříštěnost, jak se občas stává. Samy o sobě jsou jednotlivé části konzistentní a představují tvář kapely vždy v určitém konkrétním nasvícení, stojí však za to vnímat i jejich provázanost.
První čtvrtina logicky mapuje zárodečnou fázi kapely. Tři rozsáhlé instrumentální skladby nahrál Michal Pavlíček v triu s Vladimírem "Gumou" Kulhánkem a Klaudiem Kryšpínem živě v Lucerně v roce 1985. Ačkoli projekt tehdy ještě neměl jméno a chyběl v pozdějších fázích nepostradatelný zpěv Báry Basikové, náladou, harmoniemi a celkovým pojetím už tyto kompozice zřetelně předznamenávají věci příští. Pavlíček jako kytarista do jisté míry stále pracuje s groteskními prvky, jakých hojně využíval v Pražském výběru, ale zasazuje je do melancholičtějších a romantičtějších souřadnic. S těmi souzní i časté zapojení kytarového syntezátoru, obohacujícího mysteriózními plochami rockový či jazzrockový základ a naznačujícího, že pozdější příchod klávesistky Venduly Kašpárkové byl logickým a s duchem hudby ladícím krokem.
Kašpárkovou a především Basikovou už nacházíme na záznamu další fáze, který obsahuje druhá strana dvojalba. Nahrávky jsou opět koncertní, jde už ale o hotovou kapelu a skladby s vyhraněnou estetikou. Pavlíčkův únik od hráčsky sofistikovaného jazzrocku a společensky vyhraněné nové vlny do fantazijních krajin vlastní imaginace je tu dokonán. Zpěv Báry Basikové ohromí na první poslech nejen intonační suverenitou, ale i dotaženým a působivým výrazem, v němž se rockový náboj potkává s operními fintami i novovlnným pitvořením. Především přízračná skladba Bezejmenná na slova německého básníka Christiana Morgensterna jí poskytuje ideální prostor k rozvinutí celého výrazového arzenálu.
Tím spíš to platí o třetí, už ve studiu spáchané části, která je těžištěm celého kompletu a líhní největších hitů kapely. Basiková tu exceluje ve skotačivé bezeslovné písni Villa Ada a hlavně v pavučinově křehké a úzkostně tajuplné Košilele, snad nejdokonalejším opusu, který z dílny Stromboli vzešel. Nemalou část jejího kouzla mají na svědomí opět Morgensternovy fantaskní slovní hříčky a i další písně – Veliké lalulá a Houpací židle na opuštěné terase – dokazují, že právě znepokojivá absurdita veršů tohoto básníka koresponduje s atmosférou Pavlíčkových kompozic nejlépe. Dokonale se ovšem trefila do hrozivě majestátní nálady skladby Carmen i Zuzana Michnová svým textem o trýznivých podobách milostných vášní. O těch ostatně oba hlavní protagonisté kapely, jejichž pracovní partnerství tehdy doprovázel i turbulentní osobní vztah, něco věděli.
Závěrečná čtvrtina, natočená rovněž ve studiu, je zase trochu jiná. Éterické tajemno ustupuje do pozadí a ke slovu přicházejí tradičnější a říznější rockové postupy, v souladu s tím, jak Basiková vyklízí prostor hostujícím Vilému Čokovi a Michaelu Kocábovi. Druhý jmenovaný si tu ve skladbě Kvůli ní úspěšně odbyl jednu z generálek na svou šansoniérskou spolupráci s dvojicí Hapka & Horáček, zatímco Čokův přínos je problematičtější. Zdatnější instrumentalisty Kulhánka a Veselého nahradil jako baskytarista v písních, na které technicky stačí a v epickém chorálu Ó hory, ó hory s velkolepým sabbathovským riffem se mu mimořádně zadařilo jak vokálně, tak kupodivu i textařsky. Naproti tomu Ivanhoe s plytkým textem Josefa Novotného působí tuctově a jde možná o nejslabší nahrávku celého dvojalba.
Nálady se napříč kompletem mění, konstantou ale zůstává Pavlíčkovo fenomenální kytarové hledačství. Prvky jazzové, hardrockové, funkové i snivě zvukomalebné splétá do originálního a nezaměnitelného víru tónů, který nedokáže nudit, ať už jste muzikant či ne. Když exhibuje, pak nikoli samoúčelně. Jeho hra je košatá a technicky vytříbená, ale nikoli prázdná, naopak přetéká citem, vášní a oduševnělostí. Slova o účelné komplikovanosti ostatně můžeme vztáhnout i na jeho hráčské kolegy, především pak na nesmírně variabilní bubnování Klaudia Kryšpína. Podle Pavlíčkových vlastních slov pro něho Stromboli znamenali únik před stresem, profesními i osobními těžkostmi. Snad proto je cítit, kolik ze svého nitra do tohoto projektu vložil a s jakou vervou zdánlivě eskapistickou motivaci přetavil v okouzlující krajinu tónů a nálad.
tracklist:
- Aladin
- Bez názvu
- Rychloběžka
- Stromboli
- Já ti dávám, dávám
- Třesky, blesky
- Bezejmenná
- Carmen
- Villa Ada
- Veliké lalulá
- Košilela
- Houpací židle na opuštěné terase
- Ivanhoe
- Na koni
- Kvůli ní
- Ó hory, ó hory