Sunshine - Karmageddon (2011)

7/10

Nepovažuji se za elitáře, který své hudební miláčky automaticky zatratí jakmile tito projeví jakoukoli snahu vymanit se z undergroundového ghetta a zalíbit se širšímu okruhu posluchačů. Pokud je takový vývoj přirozený, nemá pouze komerční motivaci a hlavně přináší zajímavé plody, nesejde na tom, kolik uší a srdcí zasáhne. Ale v případě Sunshine a jejich nečekaně důsledné konverze k indie popu na deskách Dreamer a MGKK Telepathy stojím jednoznačně za staršími nahrávkami. Důvodem není dogmatické opěvování syrovosti, ale skutečnost, že ta "veselejší" tvář kapely se ukázala být také mnohem tuctovější. Sunshine byli najednou jedněmi z mnoha (alespoň v mezinárodním kontextu) a v prosvětlenějším zvuku také vylézaly na povrch dříve skryté nedostatky: Kayova nijak oslnivá výslovnost se v postpunkovém virválu milosrdně ztrácela, ale v plném osvětlení výrazných melodií a synťákového řádu byla najednou podstatně zranitelnějším místem.

Karmageddon nevrací kapelu před Snílka a řekl bych, že se ani nesnaží dobýt opuštěné kóty zpět. Přinejmenším ale vrací naději, že snad Sunshine na popových útesech neztroskotají a neskončí nakonec v nudné partě našich festivalových "stálic", které tvořivost vyměnily za přiopilý skákající dav pod pódiem. Je to docela jednoduché: nad Sunshine se opět stahují mračna, tedy ne ve smyslu úpadku, ale návratu temných, znepokojivých vibrací, které na nich kdysi bývaly tak atraktivní. Ruku v ruce s tím jde i výrazná rehabilitace kytarového zvuku. Ten je opět na mnoha místech medúzovitě rozostřený a žahavý, viz třeba vibrující beglajty v Seven Sins, Seven Signs. Na téhle písni (ale i jinde) je také patrné, že ačkoli Suns zůstali melodičtí a formálně přehlední, vzpomněli si, že není nezbytně nutné tlačit libé melodické linky všude.

Ústup od popu zdaleka není radikální, chytlavost v rozumné míře písničkám zůstala, ale fanouškům neučesané, temné minulosti se přeci jen blýská na lepší časy. Občas se dokonce objeví ten původní manický lesk v očích (Poltergeist, Karmageddon), tíživé chmury (NFNY), electrorockové běsnění (We Carry a Third World Briefcase za účasti noisového a hardcorového všudybyla Justina Pearsona) a hitové kousky jako Today (Is Not The Day) nejsou tak ulepené, i když v Crimson Curse Kay přeci jen jihne až příliš.

Anarchie a gotické strašení přelíznuté medovou rtěnkou předchozích dvou alb, to je spojení, díky němuž má hudba Sunshine opět tajemství a šmrnc. Zatím ještě není důvod k jásotu, na to je tu stále příliš znaků provinční snaživosti (včetně té výslovnosti - trvám na tom, že když už se kapela rozhodne nezpívat v mateřštině, měla by mít zvolený jazyk stoprocentně zvládnutý, pokud se jí nepodaří udělat z nouze ctnost jako třeba Björk). Ale Sunshine stále bojují a to je pozitivní. Nakonec jsou na tom při poslechu Karmageddon nejlépe ti, pro které je prvním setkáním s kapelou. Nemusí srovnávat s Necromance ani s MGKK Telepathy a tohle pro mě "docela vydařené" album jim může v uších znít jako "skvělé".

tracklist:

1. Today (Is Not The Day)
2. Seven Sins, Seven Signs
3. NFNY
4. The Echoes
5. Crimson Curse
6. The Night Is On Fire
7. Poltergeist
8. Karmageddon
9. Astrogen Nostalgia
10. We Carry a Third World Briefcase