Swans - The Seer (2012)

10/10

O dvojalbu The Seer by se dala napsat ne esej ale rovnou celá kniha. A její autor by mohl být muzikolog, psycholog, filozof nebo astofyzik a vždycky by měl o čem psát. Zatímco spousta jiných hudebníků se snaží vyjadřovat k aktuálním společenským problémům a politickému dění (v současnosti se to od nich skoro vyžaduje), pro Michaela Giru a jeho Swans je to pořád příliš malé hřiště. Ponořen do jejich hudby není posluchač vystaven ničemu menšímu než intenzivnímu meditování nad - řečeno s Douglasem Adamsem - "základní otázkou života, vesmíru a vůbec." A výsledkem tohoto rozjímání může být jak děs z vlastní nicotnosti, tak blažené osvícení z téhož.

Comebackové album My Father Will Guide Me up a Rope to the Sky bylo impozantním návratem na scénu a ani s odstupem času mu není co vytknout. Ale ve srovnání s dvouhodinovým opusem The Seer působí skoro jako pouhá předmluva. Skladby svou délkou už neberou na posluchačův komfort žádné ohledy. Titulní The Seer má dokonce přes půl hodiny a přesto ani nenudí ani neunavuje, nýbrž vyvolává pocit čiré fascinace. Dudy v úvodu rozvlní amorfní zvukové magma, které pak zvolna utichá vystřídané temnou a důraznou rytmickou figurou. Ta postupně opět přibírá zvukové pramínky a přítoky, jimiž mohutní do burácejícího veletoku strhávajícího vše živé. Do toho Gira jakoby ve vytržení tváří v tvář nekonečnu deklamuje "I see it all, I see it all" dokud všechno nevybuchne do přívalové vlny, dlouho doznívající v opakovaných nárazech bušících do hranic vnímání. Následně se skladba znovu chytá rytmu a zrychluje než se vyčerpá v osamělých výronech a konečném ztišení, z jehož hlubin přízračně zaznívá foukací harmonika. A následuje ještě dovětek v komíhavém rytmu a s pitvořivým Girovým zpěvem. Není snad třeba dodávat, že dostatečná hlasitost je při poslechu zásadním faktorem.

I další rozsáhlejší kompozice mají podobně epický průběh. A Piece of the Sky přechází ze zvuků plápolajícího a praskajícího ohně (ty dodal hostující elektronický hlukař Ben Frost) do tíživého drone-ambientu, následně proříznutého slavnostním rytmem evokujícím nebem plynoucí mračna. Ve zpívaném, skoro konejšivém závěru se pak Michael Gira za přispění členů skupiny Akron/Family a dlouholeté spolupracovnice Swans, zpěvačky Jarboe, táže v caveovsky nasládlé melodii po přítomnosti vyšší moci nebo chcete-li Boha. Druhá nejdelší skladba The Apostate začíná kvílivými šlahouny zvuku, kterými se posléze jako kroky obra začnou prodírat těžké basové údery. Brány chaosu se znovu otevírají, přidávají se zvířené bicí a jejich tribální šílenství strhává i Giru, blouznícího na cestě k počátkům stvoření ("We're on a ladder to god / We're on a ladder to god / Space cunt / Brain wash / Star dust / Space fuck - cunt"). Na konci je pak už jen arytmické hromobití bicích a extatický výkřik.

To, že téma hledání smyslu naší existence nebo tajemství stvoření není pro Giru jen prostorem pro akademické rozklady, ale skutečně palčivou otázkou hraničící s posedlostí, dokazuje také asi nejintimnější a nejosobnější píseň alba Song for a Warrior, jejíž přednes snad právě z toho důvodu přenechal zpěvačce Karen O ze skupiny Yeah Yeah Yeahs: "Some people say / God is long dead / But I heard something inside you / With my head to your chest". Nakonec tedy stopy božského principu neleží v hlubinách vesmíru ale docela blízko, v zrcadle nastaveném blízkou, milovanou osobou.

Swans na albu The Seer nikam nespěchají a to ani v případě těch relativně kratších a kompozičně sevřenějších skladeb. Jejich strukturu skicují na velkých plátnech, důkladně, promyšleně a přesto vedeni spíše intuicí než analytickými úvahami. Členové skupiny a jejich hosté využívají pestrou škálu nástrojů: vedle klasických rockových třeba zmíněné dudy, smyčce, klarinet, akordeon nebo cimbál (působivě "drnčící" pasáže ve skladbě A Piece of the Sky). Ale povaha hudby je taková, že posluchači přestává záležet na tom, jaký nástroj právě slyší, důležitý je zvuk a jeho měnící se kvality a ne to, co ho vytváří. Vokály si pochopitelně o pozornost říkají důrazněji, což je dáno i tím, jak jsou relativně řídce rozesety na rozlehlé hudební ploše. Ale i ony jen dokreslují celkové panorama, konkretizují a jaksi zlidšťují tu existenciální tíhu, která se z nahrávky valí. Girův zpěv až na výjimky spíše chlácholí, utěšuje. Jako by nám říkal, že nejsme nic než prach ale právě v tom lze najít rozhřešení.

Poslouchat celé dílo v jednom zátahu je náročné ale nikoliv vysilující nebo depresivní. Swans z posluchače energii nevysávají, spíš rozšiřují a zároveň zostřují jeho vnímání a snad není příliš nadsazené mluvit přímo o očistném procesu. Pokud kapela na albu My Father... provedla syntézu svých dosavadních tvůrčích etap, tady ji povýšila na cosi, co se vymyká běžnému recenzentskému jazyku. Monumentální a přesto ryzí člověčinou tepající obřad, v němž skrze extrémně fyzické vjemy můžeme dosáhnout transcendentálního zážitku. Je to neuvěřitelné, ale se svým opusem magnum přišli Swans až třicet let po svém vzniku.

tracklist:

Disc 1:
1. Lunacy
2. Mother of the World
3. The Wolf
4. The Seer
5. The Seer Returns
6. 93 Ave. B Blues
7. The Daughter Brings the Water

Disc 2:
1. Song for a Warrior
2. Avatar
3. A Piece of the Sky
4. The Apostate