Tara Fuki - Motyle (2020)
8/10
Violoncellové duo Tara Fuki už nějakou dobu neusiluje o vyloženě překotný vývoj, ať už jde o zvuk, celkovou koncepci nebo témata. Protože ale jejich nahrávky přicházejí se stále většími časovými rozestupy (tentokrát to trvalo šest let), není vůbec na co žehrat. Pokaždé je to svátek a pokaždé koneckonců Dorota Barová s Andreou Kostankiewicz-Nazir dokážou nabídnout čerstvé nápady a emoce. O těch jsou jejich písně především a album Motyle, zaměřené na různé podoby a fáze vztahů, není výjimkou.
Potenciál úsporného nástrojového obsazení Tara Fuki se i nadále zdá být nevyčerpatelný. Obě dámy umí maximálně využívat nejrůznějších kombinací hry smyčcem a pizzicata a pokud už akustický zvuk violoncell dochutí špetkou elektroniky nebo přizváním nějakého hosta, nikdy to nezpochybní jejich instrumentální soběstačnost. V titulní skladbě pro ně například není problém vymodelovat jen prostřednictvím svých nástrojů efektní rytmickou figuru a hned v následující Rano podobně uplatnit vlastní hlasy. Pokud si tedy na album Motyle přizvaly bubenickou posilu, nebylo to z nutnosti ale pro potěchu z dalších možností. Miloš Dvořáček, který má s citlivým a nekonvenčním doprovázením akustických projektů bohaté zkušenosti (Čikori, Druhá tráva, Vladimír Václavek a mnoho dalších), se ke křehkému strunnému pletivu přimyká nanejvýš opatrně. V písních Motyle a Rozmovy se jeho perkuse dokonce spokojí s rolí ornamentálního dobarvování a dobrovolně se zříkají rytmického vedení. Toho se ujímají až ve dvou česky zpívaných skladbách v závěru alba, i zde ale s příkladnou pokorou, což se týká i dravé, "apocalypticky" rockové střední pasáže písně Samoty.
Hojnější výskyt českých textů představuje asi nejpatrnější změnu oproti minulosti, přesto se nezdá, že by to snad předznamenávalo trend ústupu od polštiny, která skladbám Tara Fuki sluší jednoznačně lépe. Úvodní zhudebněná báseň Tomáše Tajchnera Kdyby zpívaná Dorotou Barovou do celku přirozeně zapadá, v případě zmíněných písní Dlouhý pád a Samoty ale trochu ruší nejisté frázování Andrey Kostankiewicz-Nazir. To nejzajímavější a nejkrásnější se každopádně odehrává mezi tím, ať už je to hebce zádumčivá Z wiatrem na slova Krzysztofa Kamila Baczyńského, jehož poezie provází Tara Fuki od samotných začátků, dramaticky vyklenutá Ile razy nebo Inna, v níž nenápadný drone v pozadí přispívá k až mytické atmosféře skladby.
V tvorbě Tara Fuki najdeme něco z folku, world music, klasiky i alternativy. A právě tahle nezařaditelnost jim dává svobodu nalézat a brát si z širokého rezervoáru výrazových možností, takže jejich písně nezevšední i když vstupní data zůstávají podobná. Podstatné je, že duch jejich hudby je i nadále nezkalený vypočítavosti, jedno jestli komerční nebo "uměleckou", a míří přímou cestou do srdcí posluchačů. Ukrývá se v ní i něco z lidových kořenů a snad právě proto vyzařuje zároveň křehkost i nadčasovou trvanlivost.
tracklist:
1. Kdyby
2. Motyle
3. Rano
4. Z wiatrem
5. Kim jestem
6. Ile razy
7. Rozmovy
8. Inna
9. Dlouhý pád
10. Samoty