Tata bojs - Ležatá osmička (2011)

7/10

Určitá stagnace byla znát už na albu Kluci kde ste? a ani Ležatá osmička se už o kácení hraničních kamenů nijak zvlášť nepokouší. Myslím ale, že být invenční v rámci již obsazeného prostoru není zase tak malá ambice, a Tata bojs se to stále do značné míry daří. A to, že si z daného stavu věcí dokážou elegantně utahovat prostřednictvím leitmotivu opakování a zacyklenosti, vnímám spíš jako sympatické přiznání vlastních limitů, než jako šikovné alibi nebo znouzectnost. Navíc tohle téma Tata bojs zdaleka nenakousli jen z jedné strany. Stačí si vzít jen slogan "nebudeme se opakovat", který v intru působí jako prostá touha muzikanta po vývoji, zatímco na konci alba, po doznění značně pesimistické prognózy lidského druhu Homo demo, dostávají ta samá slova jiný a mnohem znepokojivější podtext.

Ostatně vážnějších témat je na desce poměrně hodně. Typická tatáčovská nadsázka nejednou úplně vyklízí pole. To je případ Světové s hostujícím Vladimirem 518 (tady ale víc, než z textu samotného mrazí z přimíchaných "anketních odpovědí") i zmíněné Homo demo, která oplývá neobyčejně štěpným refrénem, ale i trochu naivním moralizováním. Tata bojs jsou tradičně silnější, když nejsou tak přísní, a seriózní zamyšlení nad civilizačními neduhy podávají s ironizující lehkostí, viz Usínací o nespavosti, Ztraceni v překladu o komunikačním šumu velkoměsta nebo parádním sloganem ("padaj slova aby řeč nestála") obdařená Písmenková o devalvaci slov. Na druhou stranu humor kytarově nabroušeného nářezu 2031 zesměšňujícího módní diktáty je dost křečovitý, nehledě na formální stránku textu.

Svévolné krocení jazyka je bohužel stále nejbolavější místo Tata bojs. Zejména Mardošovy texty se často až příliš snadno spokojí s nápadem v surovém stavu, na jeho řemeslně pečlivější opracování rezignují, a to, co má zřejmě odzbrojit naivní roztomilostí, vyznívá spíš neumětelsky a rušivě. Často je ale problém jen ve frázování, při kterém si Milan Cais i nadále se zákonitostmi češtiny nedělá těžkou hlavu. Zdá se, že v tomhle směru už Tata bojs jiní nebudou a neustálé kárání jejich textařských zvyklostí bych už si mohl odpustit. Jenže ono to vážně kolikrát vyloženě tahá za uši.

V hudbě se ale věrnost osvědčeným postupům kapele stále vyplácí. Vybalancovala si už svůj ideální poměr mezi kytarovým a elektronickým zvukem, drží se ho a dokáže jeho možnosti plně zužitkovat. Nápadů znatelněji neubývá a některá aranžérská vybočení jsou velmi osvěžující (Písmenková s výpomocí Clarinet Factory). V o něco větší míře, než na minulém albu, se tu vyskytují písně, které bych si dovedl představit jako posily do stabilního koncertního repertoáru. Opakování, Usínací, Filmařská, Písmenková nebo (s výhradami) Ztraceni v překladu a Homo demo, to jsou moji favorité. Dokud ale Tata bojs nebudou k textům přistupovat se stejnou pečlivostí jako k muzice, moje známky prostě nemohou být vyšší. Příkladů, že to jde, je i na Ležaté osmičce dost.