The Beatles - The Beatles (1968)
10/10
Bezejmenné dvojalbum, označované podle minimalistického obalu jako Bílé, vešlo, podobně jako předchozí Seržant, nejen do historie, ale vlastně i do hudebně publicistické terminologie. Když se dnes o nějakém interpretovi řekne, že natočil svoje "bílé album", víme, co měl autor výroku na mysli: že se daný umělec stylově, výrazově i kvantitativně rozpřáhl do zatím největší šíře a pokusil se vyložit všechny možné trumfy na jedné ploše. Když (až příliš) často citovaní Pejsek s Kočičkou vařili svoje "bílé album", nedopadlo to pro konzumenta dobře. Když Fab Four v roce 1968 zakládali tuto tradici, byl to ovšem jiný, podstatně zdařilejší případ. A přitom ta pestrobarevnost, kterou se třicetipísňová kolekce vyznačuje, nebyla pro skupinu utkvělým cílem. Vyplynula při nahrávání jaksi mimoděk a vlastně byla spíš neblahým znamením počínajícího rozkladu vnitrokapelních vztahů.
Když si uvědomíme, že Beatles se ve studiu jen zřídka vyskytli v plném počtu a lezli si stále více na nervy, začíná to dávat smysl. Dvojalbum pak skutečně zní jako kompilace dvou sólových desek a jednoho EP (George Harrison protlačil na každou ze čtyř stran jen po jedné písni). Kolektivní entuziasmus, který byl ještě na Seržantovi cítit, se drobí na prvočinitele a každý si začíná hrát na vlastním písečku, ačkoliv kredity i nadále označují dvojici Lennon-McCartney za kompaktní autorský tandem. Ale nějakým zázrakem to všechno perfektně drží pohromadě a chladnoucí vztahy ve skupině nemají na výsledek žádný negativní vliv.
I když na některých místech Beatles variují fígle v minulosti už vyzkoušené, stejně překvapují na každém kroku nečekanými formálními, aranžérskými i skladatelskými postupy. Obě A-strany startují stejně jako na Seržantovi odvázaným rock'n'rollem (Back in the U.S.S.R. resp. Birthday), čisté blues si ale kapela střihla poprvé (Yer Blues). Máme tu bubblegumovou odrhovačku (Ob-La-Di, Ob-La-Da), procítěnou baladu (Harrisonova While My Guitar Gently Weeps s hostujícím Ericem Claptonem), ozvěny z meziválečných dancingů (Martha My Dear, Honey Pie), country (Ringova Don't Pass Me By).
Některé songy, které se tu objevily, patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy Beatles nahráli: oba zmíněné otvíráky, Everybody's Got Something to Hide... a především strhující Helter Skelter. Může být něco vzdálenějšího někdejšímu "she loves you, yeah yeah yeah", než právě tahle urputná vyřvávačka? Ale může. Pochopitelně mířím k osmiminutovému kaleidoskopickému pásmu hudebních, mluvených a zvukových útržků s názvem Revolution 9, připomínajícímu slavný transdimenzionální průlet z filmu 2001: Vesmírná odysea, který šel do kin (náhoda?) jen pár měsíců předtím. Spolu s následující Good Night evokující smyčcovými obláčky i vokálem předbeatlovský popový cukrkandl tvoří opravdu bizarní a matoucí závěr. Samozřejmě je tu spousta dalších pozoruhodných písní: Dear Prudence, Happiness Is a Warm Gun, Blackbird, Rocky Raccoon, Mother Nature's Son, Sexy Sadie... Každá z nich září svým vlastním světlem a dohromady přímo oslňují. Soumrak nejslavnější kapely historie už sice započal, ale západ slunce je to nádherný.
tracklist:
Disc 1:
1. Back in the U.S.S.R.
2. Dear Prudence
3. Glass Onion
4. Ob-La-Di, Ob-La-Da
5. Wild Honey Pie
6. The Continuing Story of Bungalow Bill
7. While My Guitar Gently Wheeps
8. Happiness Is a Warm Gun
9. Martha My Dear
10. I'm So Tired
11. Blackbird
12. Piggies
13. Rocky Raccoon
14. Don't Pass Me By
15. Why Don't We Do It in the Road?
16. I Will
17. Julia
Disc 2:
1. Birthday
2. Yer Blues
3. Mother Nature's Son
4. Everybody's Got Something to Hide Except Me and My Monkey
5. Sexy Sadie
6. Helter Skelter
7. Long, Long, Long
8. Revolution 1
9. Honey Pie
10. Savoy Truffle
11. Cry Baby Cry
12. Revolution 9
13. Good Night