The Birthday Party - Junkyard (1982)
10/10
Ještě větší čurbes než Prayers on Fire? Ale jasně, že to jde. The Birthday Party ani s jiným úmyslem do studia nešli. Žili naplno svůj rock'n'rollový sen, bezhlavě svištěli po feťáckém i pijáckém tobogánu bez ohledu na následky a jejich prvořadým cílem bylo nakopat všem svojí muzikou řiť. V přeneseném smyslu to chce asi každý umělec, ale mladí zdivočelí (post)pankáči k tomu logicky volí přímočařejší, nevybíravější prostředky. Tak jako australský kvintet na svém třetím řadovém albu Junkyard, které je běsnící stvůrou, vysoce toxickým dryjákem, nekompromisním flusancem do tváře všech, kdo jsou dost otrlí na to, aby ji nastavili. Bývá řazeno mezi stěžejní nahrávky gothic rockového žánru, ale při byť jen letmém srovnání se soudobými konkurenty se vnucuje představa, kterak tito při poslechu alba zděšeně zalézají zpátky do svých rakví.
A přece, podobně jako v případě Prayers on Fire, ani tenhle pekelný kravál nepostrádá svou sofistikovanou stránku. Stále zřetelněji se do hudby skupiny vkrádají všelijaké bluesové, countryové nebo dokonce jazzové vsuvky a odkazy. Na postpunkovou kapelu neobyčejně dobře swingují, což je patrné zejména ve skladbách Micka Harveyho (Big-Jesus-Trash-Can, 6" Gold Blade nebo Release the Bats, o rok starší singlovka, která je na albu obsažena až v jeho pozdější CD verzi). Také Caveův vokál přes všechnu vyšinutou děsuplnost vyzrává, jeho frázování je pregnantnější, výrazový profil hlubší. Rockový šansoniér v něm sice ještě spí přidušený punkovým vztekem, ale už se začíná nepokojně vrtět.
Všichni členové kapely jsou zkrátka příliš šikovní muzikanti na to, aby z jejich snahy o zvukovou apokalypsu vzešel pouhý neumětelský chaos. Hlavně Mick Harvey se stále významněji uplatňuje coby skladatel i instrumentalista a postupně přebírá pozici Rowlanda S. Howarda coby Caveovy autorské pravé ruky, což pochopitelně nepřispívá ke kytaristovu nadšení pro další vývoj kapely a tak trochu předznamenává její rozkol. Ten ostatně začíná doutnat na více frontách. Basák Tracy Pew přestává zvládat své alkoholické excesy, nějakou dobu je dokonce uvězněný za řízení pod vlivem a ve studiu i na koncertech za něho zaskakují Harvey nebo Barry Adamson ze skupiny Magazine. Otřásá se i postavení Phila Calverta, jehož bubnování připadá hlavním tahounům příliš precizní a málo rabiátské.
Na své střemhlavé dráze hvězda Birthday Party spaluje energetické zdroje se sebevražednou rychlostí, na albu Junkyard se ovšem představuje ještě ve své nejžhavější fázi. Se zvrácenou rozkoší ze sebe vyvrhuje plíživé, zmrzačené blues (She's Hit), uříceně cválající post-punk (Dead Joe), pochmurnou r'n'b baladu (Several Sins) i jedovatě vřískající jazz (Big-Jesus-Trash-Can) a všechno zakončuje potácivým rachotem totálního zmaru v titulní smetištní litanii. Kytary skřípou a kvílí, rytmika obrací vnitřnosti naruby a z Caveova nenávistného vrčení tuhne krev a praskají kosti. K tomu (opět z většiny) jeho texty vymetající špínu z těch nejzasutějších koutů lidské představivosti a hnětoucí perverzní sex, násilí a náboženství v jednu slizkou hmotu existenciálního šílenství. V době, kdy módě kašírovaného hudebního strašení podléhá kdekdo, je Junkyard skutečně děsivé a nebezpečné album. Jeho bezohledná definitivnost setrvale inspiruje už několik generací nejrůznějších temnotářů, ale jen velmi těžko se překonává.
tracklist (CD reedice):
1. Blast Off!
2. She's Hit
3. Dead Joe
4. The Dim Locator
5. Hamlet (Pow, Pow, Pow)
6. Several Sins
7. Big-Jesus-Trash-Can
8. Kiss Me Black
9. 6" Gold Blade
10. Kewpie Doll
11. Junkyard
12. Dead Joe (2nd version)
13. Release the Bats