The Cult - Electric (1987)
8/10
Dramatická změna stylu ve chvíli čerstvého průlomu a rostoucích úspěchů může mít pro kapelu neblahé důsledky, ať už je motivovaná přiblížením se ke komerčním standardům nebo naopak jejich odmítnutím. Fanoušci bývají vrtkaví i když jde o prověřené matadory, natož v případě skupiny, která sotva začala sklízet vavříny. Britským The Cult takový kousek nejen prošel, ale jejich popularitu dokonce ještě zvýšil. S druhým albem Love přišly hity, prodeje i chvála kritiky, trojka Electric tyto úspěchy přinejmenším zopakovala, ovšem s výrazně odlišným materiálem, který se odstřihnul od post-punkových východisek a padnul do náruče pravověrnému hard rocku.
Zásadní roli při této proměně sehrál producent Rick Rubin, oslavovaný v té době za péči o jednak hip hopové Beastie Boys nebo Run-DMC, jednak thrash metalové Slayer. Kapelu nasměroval – jistě však nikoli proti její vůli – k archetypálním hard rockovým riffům v duchu AC/DC či Led Zeppelin, a to mimo jiné i striktním "zákazem" kytarových efektů. Tím se v písních The Cult podstatně snížila hladina gotického tajemna a naopak stoupnul podíl testosteronu a silácké vyzývavosti. Je pravda, že ta měla v rukopisu skupiny své místo i předtím, především díky nezaměnitelnému vokálu Iana Astburyho. V něm a v přetrvávajících gotických reziduích v image kapely tak můžeme spatřovat důvod, proč zvuková proměna kapely nepůsobí násilně či neupřímně. The Cult chutná glam rockové naparování evidentně stejně jako předchozí rituální čáry a vůbec nejlíp je jim v jejich průsečíku.
Středobodem desky jsou vedle Astburyho zpěvu jednoznačně kytarové riffy, a sice takové, že by se podle nich dalo vyučovat. Tím má být naznačeno, že jsou opravdu nosné a chytlavé, zároveň však u nich máte pocit, že jste už nějaké hodně podobné museli někdy slyšet, že jsou zkrátka až příliš "učebnicové". Kytarista Billy Duffy prostě není instrumentální vizionář typu Jimmyho Page nebo Tonyho Iommiho, ale "jen" velmi schopný pracant s citem pro věc. Písně jako Wild Flower, Lil' Devil, Bad Fun nebo Love Removal Machine neskutečně šlapou, k prahu geniality jim však přeci jen krůček chybí.
Z hlediska práce s riffy tu možná The Cult mají nejblíž k účelnosti a údernosti AC/DC, nařčení z kopírování ale určitě není na místě. Od australských kolegů, stejně jako od glam metalových generačních souputníků za oceánem se odlišují právě svými post-punkovými kořeny. Jakkoli se je na albu Electric snaží odetnout, něco z té goticko-šamanské estetiky zůstává (především v textech a vizuálu), a tahle kombinace jim zaručuje kýženou originalitu. Rock'n'roll přefiltrovaný britskou novou vlnou může velmi snadno znít směšně. V tomhle případě to ale funguje takřka dokonale. Electric je vysoce adrenalinová, vpravdě elektrizující a také mimořádně vyrovnaná kolekce. Snad jen ten polovičatý cover Born to Be Wild by se dal oželet.
tracklist:
- Wild Flower
- Peace Dog
- Lil' Devil
- Aphrodisiac Jacket
- Electric Ocean
- Bad Fun
- King Contrary Man
- Love Removal Machine
- Born to Be Wild
- Outlaw
- Memphis Hip Shake