The Cure - Bloodflowers (2000)

7/10

Zdá se, že Robertu Smithovi se periodicky vrací deprese spojené s věkem. Na Bloodflowers ho straší čtyřicítka (viz píseň 39), cítí se vyhaslý a zbytečný. Tím pádem po pestrém a místy vyloženě rozverném Wild Mood Swing nadešel zase čas pro temnotu a smutek.

Bloodflowers bývá považováno za završení trilogie započatou alby Pornography a Disintegration. Atmosférou k nim opravdu pasuje, ale kvalitou se jim nevyrovná. Vážně to nerad přiznávám, ale u Bloodflowers se už ke konci trochu nudím, písničky se mi zdají podobné náladou, aranžemi (akustická kytara jako základ pro typické melancholické vybrnkávání, nekonkrétní klávesové pozadí), valivým tempem i melodiemi.

Robert naříká stále stejně přesvědčivě, ale nepodařilo se mu tentokrát stvořit jednotlivé temné skvosty jako v případě jmenovaných předchůdců, ale málo výraznou jednolitou hmotu, u níž soudržnost přestává být předností a která sice opět okouzlí nezaměnitelnou zoufaleckou romantikou, ale to kouzlo tentokrát rychle vyprchává.

tracklist:

1. Out of This World
2. Watching Me Fall
3. Where the Birds Always Sing
4. Maybe Someday
5. The Last Day of Summer
6. There Is No If...
7. The Loudest Sounf
8. 39
9. Bloodflowers