The Doors - The Doors (1967)

9/10

V rychle expandujícím rockovém univerzu se v polovině 6O.let vytvořily dva základní póly. Na tom spořádanějším, popovějším vládli Beatles, pro zlobivější kluky a holky tu byli Rolling Stones a většina ostatních měla prostě blíž nebo dál k jednomu z táborů. Záhy se ale začaly objevovat osobnosti, které do takového rozvržení nezapadaly a jakoby hledaly ještě třetí pól. Takový, kde stejně důležitý jako instrumentální bravura, skladatelské umění nebo bluesový feeling je také celkový koncept a nějaká myšlenková nebo estetická nadstavba. Přibližování rock'n'rollu světu umění, ale ne ve smyslu napodobování složitosti klasické hudby, jak k věci o něco později přistupovaly artrockové kapely, ale spíš uskutečňování vlastních, často kontroverzních a provokativních vizí. Vedle Velvet Underground byli v tomto ohledu pionýry také The Doors.

Písně na jejich prvním albu nejsou nijak komplikované (Light My Fire a The End jsou jen dlouhé, a to není totéž). Ale obsahují jakési zvláštní a na první poslech rozpoznatelné fluidum něčeho tajemného, nebezpečného, dráždivého. Přestože se staly, stejně jako kapela samotná, jedním ze symbolů hnutí flower power, měly daleko k přemrštěnému optimismu a utopistickému snění většiny ostatních. Jsou smyslné, zlověstné i dekadentní. Jejich obsahem jsou různé temné proudy lidské mysli, drogy, sex, ale i povrchní intelektuální romantika živená Huxleym, Freudem, Blakem a podobnou v univerzitních posluchárnách posbíranou veteší, která ale ve spojení s rockovou hudbou stvořila fascinující, masově přitažlivý fenomén.

The Doors docílili hned na začátku naprosto originální sound, který přes deklarované ovlivnění bluesovou hudbou, odkazuje stejnou měrou k evropským tradicím. Předělávka Dixonovy Back Door Man demonstruje, že i když se Doors snažili hrát "černě", blues prostě v krvi nikdy neměli. Ale právě díky tomu vznikla svébytná, temná verze téhle písně, a ne upachtěný plagiát. Druhá z coververzí, Weillova a Brechtova Alabama Song (Whisky Bar), už jde naturelu skupiny mnohem víc na ruku.

Jim Morrison, satyr s tváří Apollóna, není po technické stránce nijak oslnivý zpěvák, ale barva hlasu, uhrančivý výraz a aura prokletého básníka z něj dělají podmanivého krysaře v čele okouzlených davů. Posluchače dokáže zhypnotizovat v mystických dumkách jako The Crystal Ship, End of the Night, o divadelním monologu v The End nemluvě, ale stejně tak i perfektně dávkovanou agresí v Break On Through, Soul Kitchen nebo Back Door Man. Manzarekovy klávesy a basové linky jsou hlavním poznávacím znamením zvuku kapely, ale stejně důležitá je i kytara Robbieho Kriegera, sledující o dost jiné cíle, než většina jeho současníků. Stačí si poslechnout jeho psychedelické koloratury v End of the Night nebo orientální arabesky v The End. Densmorovy bicí jsou rovněž velmi specifické. Až zarážející je u něj velmi omezená zásoba breaků a jiných ozdob, ale právě ten rovnoměrně odtikávající beat výrazně přispívá k magičnosti celku a třeba divokou Break On Through jakoby nabíjel statickou elektřinou.

Dodnes se vedou debaty o hloubce Morrisonových textů a muzikantských kvalitách The Doors. Ale ať už byla jejich hudba skutečným mystériem nebo jen plytkou pózou, ovlivnila a dodnes ovlivňuje nepřehledné zástupy následovníků. Zejména takových, pro něž hudba nejsou jen šikovně napsané a zahrané noty, ale také médium pro širší vyjádření. Skladbami jako byl na debutu třeba The End přivedli The Doors do rock'n'rollu divadelní stylizaci a ta v něm v různých podobách už jednou provždy zůstala. 

tracklist:

1. Break On Through (To the Other Side)
2. Soul Kitchen
3. The Crystal Ship
4. Twentieth Century Fox
5. Alabama Song (Whisky Bar)
6. Light My Fire
7. Back Door Man
8. I Looked at You
9. End of the Night
10. Take It as It Comes
11. The End