The Ex - 27 Passports (2018)
8/10
Zvuk současných The Ex mi v něčem připomíná zálesácký srub. Pěkně ručně, svépomocí vytvořená, hrubě otesaná stavba, u níž se na nějakou tu čouhající třísku nehledí, jejíž konstrukce však zároveň vyžaduje nemalou zručnost aby získala tu nejdůležitější kvalitu: neochvějnou bytelnost. Linky tří kytar (z nich ta barytonová Andyho Moora supluje basu) a bicích nejsou samy o sobě přehnaně komplikované, dohromady ovšem spřádají mimořádně důmyslné a nerozborné textury založené na repeticích, vrstvení, obměnách a gradacích. Cílem však není sofistikovaná skládačka nýbrž zahlcující proud energie, stejně jako cestu k němu nepředstavuje (pouze) hráčská preciznost ale především spontánní souhra. Však taky máme co do činění s partou, jejíž kořeny neodvolatelně tkví v punku. Nizozemští veteráni ale zároveň náleží ke zlatému fondu evropské alternativy. Od anarchopunkových začátků urazili kus cesty lemovaný freejazzovými či etnickými vlivy a spolupracemi s Tomem Corou, Tortoise nebo Sonic Youth. Díky tomu se u nich ve vzácné symbióze snoubí syrovost s artistností, fyzická fuška s racionálním vhledem, střemhlavý tah s nezjednodušující společenskou angažovaností.
To všechno měrou vrchovatou prostupuje i čerstvým albem 27 Passports. Jeho osm let starý předchůdce Catch My Shoe produkovaný Stevem Albinim sice nabízel ještě vydatnější porci uzemňujících riffů, rytmů i melodických střípků, ale rozdíl není nijak markantní. Model, s nímž The Ex pracují, je dnes již víceméně vývojově završený, což není totéž co vyčerpaný ani zcela imunní vůči čerstvým inspiracím. Pánové a dáma nezapřou dlouholeté kooperace s africkými, zejména pak etiopskými muzikanty, což nenápadně rezonuje třeba v písni The Heart Conductor nebo v závěrečné Four Billion Tulip Bulbs, rytmicky připomínající jejich svéráznou verzi etiopského šlágru Aha Begena od zesnulého saxofonisty Getatchewa Mekuryi.
Nechybějí chytlavější songy, v nichž svým technicky neotesaným ale sugestivním vokálem exceluje frontman Arnold de Boer (Soon All Cities, The Heart Conductor, The Sitting Chins), případně bubenice Katherina Bornefeld (Silent Waste, Birth), stejně jako kypící disonantní bouře, záludné kytarové propletence i neúprosně hypnotické zvukově-rytmické nápory jako New Blank Document nebo Footfall. Album nenaznačuje snahu o nějakou koncepci, spíš to vypadá, že se kapele prostě po osmi letech sešlo dost silných nápadů, které stálo za to nahrát. Že se tak nestalo z povinnosti ale z přetlaku, je evidentní a absenci znatelnějšího vývoje to bohatě vyvažuje.
tracklist:
1. Soon All Cities
2. The Heart Conductor
3. The Car Is My Guest
4. New Blank Document
5. Silent Waste
6. Peacemeal
7. Birth
8. Footfall
9. The Sitting Chins
10. Four Billion Tulip Bulbs