The Smiths - The Queen Is Dead (1986)

10/10

V nespočetných žebříčcích nejdůležitějších alb rocku najdeme spoustu nahrávek, jejichž význam je tak nějak každému zřejmý. Sgt. Pepper, London Calling nebo OK Computer jako by křičely do světa: "Slyšte, tady se tvoří historie!" Pak jsou tu ovšem nahrávky, o jejichž důležitosti musíme chvíli přemýšlet, jejichž lesk je nenápadnější a chvíli trvá, než obhájí svou jedinečnost. Že jsou The Smiths výjimečnou kapelou, dokázali už svými prvními dvěma alby a přehršlí hitových singlů. Co je však na jejich trojce The Queen Is Dead tak zvláštního, že je všeobecně považována za vrchol tvorby kapely a za jednu z nejvýznamnějších desek osmé dekády?

Není v tom asi žádná magie. Manchesterský kvartet zkrátka udělal onen pomyslný krůček, jímž dotáhl předchozí snažení k dokonalosti. Napsali ještě lepší písně, ještě trefnější texty, ještě promyšlenější aranžmá a všechno se tak nějak sešlo ve správném bodě. Snad na žádném jiném řadovém albu neměli The Smiths tak silné hitové jádro s tak zanedbatelným odstupem od zbytku nahrávky. Spolu s osvědčeným mistrem zvuku Stephenem Streetem vyšperkovali písně nenápadnými ornamenty syntezátorů nebo smyčců s efektivitou na předchozích albech neslýchanou. Díky převaze rychlejších temp je album i jako celek energičtější a vedle očekávatelného splínu a sebelítosti dokáže u posluchače často vyvolat i sice trpký ale přeci jen úsměv. A to i zásluhou Morrisseyho, který tentokrát do svých ztrápených flagelantských veršů přimíchal i velkorysou dávku humoru.

Pochopitelně nejde o humor obzvlášť laskavý, ačkoliv třeba Morrisseyho rýpání do Geoffa Travise, šéfa labelu Rough Trade, v písni Frankly, Mr. Shankly je sice nevybíravé, přesto zůstává v přátelské rovině. V podobně rozverné Cemetry Gates si zase frontman kapely utahuje sám ze sebe, když plísní kolegy z branže za plagiátorství, přestože jeho texty jsou nejrůznějších výpůjček plné. Většinou je ovšem ve svých sarkastických výpadech nekompromisní. Nešetří královskou rodinu a především anachronickou servilnost Britů vůči ní (The Queen Is Dead), hudební průmysl, v němž upřímnost umělecké výpovědi není vždy vítaná (The Boy with the Thorn in His Side), zesměšňuje intoleranci vůči queer projevům (Vicar in a Tutu) nebo jednotvárnost hospodského tlachání o ženských (Some Girls Are Bigger Than Others).

Přestože je v tématech i náladách tentokrát nebývale různorodý, nezapomíná Morrissey samozřejmě ani na osvědčenou sebelítost. Skličující popisy osamělosti v pomalejších písních I Know It's Over a Never Had No One Ever působivě navazují na podobné žalozpěvy z minulých desek. Jiný tón však volí v singlové Bigmouth Strikes Again, v níž se hrdě hlásí ke své pověsti prostořekého potížisty a neváhá se srovnávat s Janou z Arku. Nejblyštivější perlu ovšem The Smiths zasazují do albového náhrdelníku těsně před koncem v podobě písně There Is a Light That Never Goes Out. Obligátní pocity izolace, outsiderství a plachosti tady křešou o představy smrti v mileneckém objetí s odzbrojujícím citem, šarmem i lehkostí.

A to vše doprovázejí ty nejvybranější kytarové riffy z bezedného arzenálu Johnnyho Marra, které pod Morrisseyho vemlouvavým vokálem sotva vnímáte, ale jakmile se na ně soustředíte, nepřestáváte žasnout nad variabilitou jejich tvarů i barev. Na docenění rytmiky Andy Rourke-Mike Joyce už tím pádem posluchači nezbývá moc kapacity, nevšimnout si její funkčnosti i vynalézavosti by však bylo vrcholně nespravedlivé. Každopádně, ať už se nějakým způsobem ztotožňujete s Morrisseyho jízlivě bolestínským viděním světa, nebo texty nevnímáte a stačí vám svěží a důvtipná muzika, album The Queen Is Dead vrchovatě uspokojí vaše potřeby. Nejlepší je ovšem samozřejmě vstřebávat obojí naráz.

tracklist:

1. The Queen Is Dead
2. Frankly, Mr. Shankly
3. I Know It's Over
4. Never Had No One Ever
5. Cemetry Gates
6. Bigmouth Strikes Again
7. The Boy with the Thorn in His Side
8. Vicar in a Tutu
9. There Is a Light That Never Goes Out
10. Some Girls Are Bigger Than Others