The Waterboys - The Waterboys (1983)
9/10
Z britského post-punkového pařeniště vzešla generace hudebníků a kapel s mimořádně širokým stylovým rozptylem a u mnoha z nich se jeho typické znaky brzy zcela vytratily. Takový případ představují i skotští The Waterboys. Písně z jejich prvotiny psal kapelník Mike Scott souběžně s tím, jak po odchodu ze skupiny Funhouse dával dohromady novou sestavu spoluhráčů (částečně je "odloudil" Nikkimu Suddenovi), pro níž si jméno vypůjčil z textu písně The Kids od Lou Reeda. Post-punková východiska tu jsou ještě poměrně zřetelná. Při poslechu skladeb jako The Three Day Man, I Will Not Follow nebo It Should Have Been You se jen těžko ubráníme dojmu, že The Waterboys vyplouvají na podobné vlně, jako Simple Minds, Psychedelic Furs nebo U2. Zároveň ale nejde přeslechnout, že Scott kráčí také ve stopách folkrockových písničkářů-vypravěčů, vedoucích až někam k beatnickým ideálům. Jeho verze post-punku od začátku víc než velkoměstskými neurózami a levicovou agitací voní otevřenou krajinou, větrem ve vlasech, romantickou vzpourou ducha, vřelým vztahem k pohanským tradicím a buřičské poezii.
Nejzřejmější je to ve frontmanově zpěvu. Stejně jako si Mike Scott vždycky pěstil tulácké vrabčí hnízdo na hlavě, tak i jeho projev byl od počátku podobně rozčepýřený, snílkovsky rozevlátý, jdoucí víc po textu než po přesné intonaci. V jeho projevu lze zaslechnout inspiraci Bobem Dylanem, Scott se ale od něj odlišuje vypjatými emocemi, zanícením, s nímž jako by se svými songy levitoval v bouřlivém povětří Skotské vysočiny.
The Waterboys jsou jednoznačně Scottovým dítětem, značkou, kterou si s několikaletou pauzou v druhé půlce devadesátých let dodnes hýčká, přestože málokterý ze spoluhráčů ji s ním sdílí po delší čas. Nejvýznamnějším z nich je anglický multiinstrumentalista Anthony Thistlethwaite, který figuruje už v zakládající sestavě a především jeho saxofon (zde třeba v písních A Girl Called Johnny nebo I Will Not Follow) významným způsobem spoludefinuje zvuk kapely. Pro debutové album je příznačné rovněž časté využití piana. Jeho ostře synkopované údery charakterizují největší hit alba A Girl Called Johnny, věnovaný zpěvačce Patti Smith, ale velký prostor dostává také v devítiminutové elegii Gala nebo v podobně laděné Where Are You Now When I Need You?, což je skladba, která nahrávku doplňuje na CD reedici z roku 2002 a narozdíl od dalších bonusů ji Scott zařadil přímo doprostřed původního tracklistu.
Jinak ale albu dominují kytary, často akustické, které se výborně pojí s neústupně šlapající rytmikou písní December, It Should Have Been You nebo Savage Earth Heart. Ani elektrická kytara tu nezní nijak agresivně, s výjimkou hardrockové I Will Not Follow spíš jen zvoní a cinká. Občas se přidá mandolína nebo klávesy, takže celkový sound je pestrý a zároveň vzdušný, Scottův zpěv je ale natolik naléhavý a dramatický, že odbýt jeho muziku jako "pohodovou" při nejlepší vůli nelze. Doznívající post-punková zasmušilost spolu s romanticky rozervanou básnickou duší autora vytvářejí opojný lektvar jedinečné chuti, který stejnou měrou rozjitřuje i konejší a na čím dál sterilnější britskou scénu zamořenou syntezátory přinesl vítaný závan člověčiny.
tracklist (vydání z roku 2002):
1. December
2. A Girl Called Johnny
3. The Three Day Man
4. Gala
5. Where Are You Now When I Need You?
6. I Will Not Follow
7. It Should Have Been You
8. The Girl in the Swing
9. Savage Earth Heart
bonus songs:
10. Something Fantastic
11. Ready for the Monkeyhouse
12. Another Kind of Circus
13. A Boy in Black Leather
14. December (original 8-track mix)
15. Jack of Diamonds