The Waterboys - This Is the Sea (1985)

10/10

Poslouchat třetí album The Waterboys je jako zhluboka vdechovat čerstvý vzduch a intenzivně vnímat otevřený prostor po týdnu stráveném v izolaci čtyř stěn. Povznášející zážitek, který dokáže aspoň na chvíli vrátit víru v lidské plemeno. Skupina zde zúročila své dosavadní snažení v podobě romanticky zanícené oslavy vznešenosti ducha, ideálu, který je sice nedosažitelný, ale s nímž je třeba se neustále poměřovat a usilovat o něj. "What spirit is, man can be." zpívá Mike Scott ve fragmentu písně Spirit a člověk má pod dojmem jeho veršů a epicky rozmáchlých skladeb chuť zahodit všechnu skepsi a racionální přízemnost a nechat si čechrat nitro vzletnými básnickými obrazy, které jsou v dokonalém souladu s naléhavostí a napětím v jeho zpěvu.

Album This Is the Sea odráží konsolidaci The Waterboys jako semknutého hudebního tělesa, zejména pokud jde o ústřední trojici Mike Scott, Anthony Thistlethwaite a Karl Wallinger. Ve velkoryse vystavěných ranžích se jejich nástroje - kytary, saxofon, klávesy - spravedlivě dělí o ty nejlepší momenty, drží při sobě a navzájem se doplňují i podporují. V těsné blízkosti oficiálního jádra kapely nacházíme staré známé, bubeníka Kevina Wilkinsona nebo trumpetistu Roddyho Lorimera (nezapomenutelné fanfáry v písni The Whole of the Moon), ale i nové tváře, především houslistu Stevea Wickhama, který se následně stal oporou souboru po zbytek dekády, ale také třeba bubeníka Costellových The Attractions Petea Thomase nebo Lua Edmondse, mimo jiné člena průkopníků world music 3 Mustaphas 3.

Skladba The Whole of the Moon, v níž Scott se směsicí obdivu, závisti a soucitu skládá hold těm vyvoleným, jejichž nespoutaná imaginace dosahuje "příliš vysoko, příliš daleko, příliš brzy", je po zásluze nejen největším hitem alba, ale i celé kariéry Waterboys, a to i přesto, že se neopírá o nijak výrazný refrén. Ještě méně se na tento zdánlivý předpoklad úspěšného songu kapela ohlíží v dalších uzlových bodech desky, v písních Don't Bang Drum a The Pan Within. Zatímco první z nich je horlivou výzvou k pokoře a zodpovědnosti, The Pan Within oslavuje ryzí instinkty a smyslnost jako podstatu milostného vztahu, jejímž symbolem je zde starořecký bůh Pan. Košatý zvuk, romantický patos, expresivní vypravěčský zpěv, to je přesně ta "big music", o níž tehdy v souvislosti s Waterboys a jim podobnými skupinami psali hudební publicisté. Pro takovou přílivovou vlnu emocí představují jasně ohraničené refrény spíš nežádoucí závaží.

Kapela umí i pořádně prásknout do koní, jak dokazuje píseň Medicine Bow nebo divoké rhythm'n'blues Be My Enemy, které především díky Scottově frázování může připomenout Dylanovu klasiku Tombstone Blues. Stejně silní jsou ale Waterboys i v intimnějí laděných kusech, které celku dodávají příhodnou vyváženost a vzdušnost. Wallingerovo piano vévodí Scottově obžalobě thatcherismu v písni Old England i milostné Trumpets, kde zpěvák přirovnává lásku své partnerky k jasnému a triumfálnímu zvuku trubky, přičemž tento obraz nijak netrpí skutečností, že podkres ke Scottově vyznání tvoří saxofon. Nadýchané a vzdouvající se "vlnobití" akustické kytary zase doprovází titulní ódu na proměnlivost života i na schopnost jí akceptovat a nelpět na předchozích vítězstvích, prohrách, touhách nebo křivdách. Scottovo "That was the river, this is the sea" je skutečně velkolepou a na dřeň prožitou katarzí nahrávky, která uzavírá v kariéře Waterboys celou jednu kapitolu. Ta další měla poselství o nevyhnutelnosti změny vrchovatě potvrdit.

tracklist:

1. Don't Bang the Drum
2. The Whole of the Moon
3. Spirit
4. The Pan Within
5. Medicine Bow
6. Old England
7. Be My Enemy
8. Trumpets
9. This Is the Sea