Thurston Moore - Rock n Roll Consciousness (2017)
8/10
"My my, hey hey, rock'n'roll is here to stay". Thurston Moore, neúnavný kytarový vypravěč a vyvolávač zvuků se titulem svého nového alba k této víře hrdě hlásí a jeho obsahem ji činí smysluplnou. S nonšalancí sobě vlastní už po bůhvíkolikáté dokazuje, že dokud je chuť a otevřená mysl, není třeba se o životní funkce tak často odepisovaného rocku bát. Mooreův rukopis už léta poznáme okamžitě. A přece nepřestává fascinovat, jak s vášní i precizností štětečkem vyzbrojeného archeologa neustále odkrývá jeho další a další tvary a možnosti.
Rock n Roll Consciousness není ani tolik o netušených zvukových barvách, jako o důmyslné kompozici a dynamice. Z hudebních příběhů ústících do katarzních hlukových blizardů se tu stávají pečlivě budované poémy v délce od šesti do jedenácti minut, jejichž průběh je stejně nepředvídatelný jako logický. Pomalé plynutí i kontrastní zlomy, melancholické zpěvy i extatická sóla a kvílení, všechno je součástí akurátně poskládaného celku. Pokud byla přítomna improvizace, zůstala zakonzervovaná ve stadiu tvorby. Na desce z ní mnoho nezbylo, což jí ovšem nijak neubírá na živosti a žáru.
Exemplárním příkladem vytříbeného kompozičního myšlení může být hned úvodní jedenáctiminutová skladba Exalted. Pomalu se odvíjející cinkavé vyhrávky, zlehka podmítnuté tlumenými bubny Stevea Shelleyho, ve čtvrté minutě dokonalým způsobem posune a rozjasní youngovské kytarové sólo Jamese Sedwardse, posléze brutálně přervané girovskými rázovými vlnami. Posluchač má dojem neobyčejně poutavého děje ještě předtím, než se ozve zpěv. Vzápětí nám ovšem Moore se svými kumpány (sestava je stejná jako na The Best Day, kromě jmenovaných tedy ještě Debbie Googe na basu) servíruje úplně jinou story. Skladbu Cusp ženou celých šest minut vpřed cválající bicí a tvrdošíjný beglajt, chvílemi přecházející do hlukové clony, Mooreův snivý zpěv je s frenetickým tempem v efektním kontrastu. Žádné ostré zvraty, jen dílčí změny intenzity, ale opět stoprocentní účinek.
Zbytek alba se už odvíjí v intencích toho, co od Thurstona Moorea čekáme, to ovšem neznamená, že fádně. Jeho zvukové kutilství a péče o strukturu skladeb nepřipouští u posluchače umdlévající pozornost, stále je co objevovat a čím se kochat. Navíc celou nahrávku prostupuje zvláštně, až mysticky pozitivní náboj. V časech hněvivých protestů se Moore rozhodl marasmu okolního světa čelit oslavou života v jarním pučení (Cusp) nebo se obrací k mytickým bohyním jako symbolu extáze a fantazie (Exalted, Aphrodite). V souvislosti s písní Ceasefire, která jako singl předznamenala album, aby se na něm nakonec vůbec neobjevila, také cituje Michelle Obamovou: "When they go low, we go high." Nenávist na vzestupu můžeme přemáhat i tím, že ji nepřijmeme za svou.
Správnou volbou se ukázalo na první pohled překvapující přizvání Paula Epwortha do role producenta. Žádaný profesionál s vitrínami plnými ocenění za práci na deskách Adele si s Moorem plácnul údajně na základě skutečnosti, že oba slaví narozeniny ve stejný den. Ať už jde pouze o novinářsky vděčnou historku či ne, jejich setkání ve studiu přineslo skvělý výsledek. Album přirozeně navazující na The Best Day i starší Mooreovu tvorbu, ať už sólovou nebo v rámci Sonic Youth, a zároveň zase o něco posunuje její hranice.
tracklist:
1. Exalted
2. Cusp
3. Turn On
4. Smoke of Dreams
5. Aphrodite