Tinariwen - Amadjar (2019)

10/10

V hudbě Tinariwen musí být ukrytá nějaká magie. Jak jinak si vysvětlit, že se další a další věhlasní muzikanti ze západního rockového proudu slétají k tuarežskému ansámblu jako včely na med a navíc jsou to oni, kdo si pokládá za čest podílet se na té nádheře, nikoli naopak. Po členech TV on the Radio a Red Hot Chili Peppers, po Kurtu Vileovi nebo Marku Laneganovi udělili králové elektrického saharského blues audienci několika dalším význačným osobnostem. A jak se dalo očekávat, ve společnosti kapely s takovou přirozenou autoritou přistoupili všichni hosté ke svým příspěvkům na album Amadjar s příkladnou pokorou a empatií. Platí to pro Warrena Ellise z The Bad Seeds, jehož táhlé houslové smyky v několika písních (s mimořádným účinkem především v litanické Wartilla) citlivě dobarvily jejich ušlechtilou melancholii. Platí to i pro Micaha Nelsona, syna legendárního copatého country barda Willieho, rovněž známého spoluprací na posledních deskách Neila Younga, jehož mandolína mihotavě tančí v singlové Taqkal Tarha jako paprsky na hladině. Naopak zamračené kytarové drony a vrypy dodal do skladby Iklam Dglour francouzský muzikant Rodolphe Burger a také on vplul do kolébavého světa Tinariwen bez sebemenšího náznaku křeče.

Příběh alba Amadjar ale není definován souhvězdím hostů (připočítejme ještě Stephena O'Malleyho ze skupiny Sun O))) a písničkáře Casse McCombse), které nahrávku pouze dodatečně přizdobilo. Určující je pro něj především proces vzniku, kterým se Tinariwen původnímu nomádskému duchu své hudby přiblížili jak jen to bylo možné. Písně se rodily během mnohadenního přejezdu z marockého festivalu Taragalte do mauritánské metropole Nouakchott, kde mělo proběhnout finální nahrávací session. Starý karavan přeměněný na provizorní nahrávací studio, společné večery u ohně v poušti, jejichž atmosféru si jen těžko dokážeme představit, jamování pod širým nebem. Ani v cíli své cesty nezalezla kapela někam do studiového čtyřstěnu, ale poblíž Nouakchottu rozbila stan s technikou a načrtnutým písním dala během několika nahrávacích frekvencí pevný tvar. Zde se ke skupině připojila ještě hvězda mauritánské hudební scény, zpěvačka a hráčka na harfu ardin Noura Mint Seymali, jejíž vokální part ve skladbě Amalouna patří k vrcholným okamžikům desky.

A snad právě proto, že se nové písně rodily takříkajíc ve svém přirozeném prostředí, na cestě, v přátelském kruhu u táboráku (za důkaz slouží drobné "terénní" vsuvky mezi skladbami), sálá z alba Amadjar mimořádná pohoda a uvolněnost, která vynikne především uprostřed nahrávky v akustických zpěvných skladbách Anina, Madjam Mahilkamen nebo Takount. Hostovačky pak jen přidávají desce na bohatství odstínů, aniž by narušovaly její bezprostřednost a plynulost. Ten vznešený splín, který má v sobě tuarežská hudba už zakódovaný, samozřejmě nechybí ani tentokrát, přesto se dá říct, že Tinariwen vyslali do světa zatím svou nejoptimističtější nahrávku. Svůj podíl na tom má určitě i skutečnost, že po nějaké době dostaly zase větší prostor ženské sbory, zavlažující písně jako pramen oázu. Tinariwen nepřestali být burcujícím hlasem vykořeňovaného národa, jen do něho tentokrát vložili o něco víc naděje.

tracklist:

1. Tenere Maloulat
2. Zawal
3. Amalouna
4. Taqkal Tarha
5. Anina
6. Madjam Mahilkamen
7. Takount
8. Iklam Dglour
9. Kel Tinawen
10. Itous Ohar
11. Mhadjar Yassouf Idjan
12. Wartilla
13. Lalla