Tinariwen - Elwan (2017)

10/10

Podruhé zaznívá nářek tuarežských Tinariwen z exilového útočiště. Krátce před nahráváním předchozí desky Emmaar byli vyštváni ze své severomalijské vlasti militantními islamisty považujícími veškerou hudbu neoslavující Alláha za dílo ďáblovo. Album tudíž vznikalo v kalifornském národním parku The Joshua Tree, kraji, který svým pouštním charakterem mohl muzikantům aspoň zčásti připomenout domovinu. To zřejmě zafungovalo, protože povedenou desku Emmaar vzápětí následovalo ještě akustické EP Inside/Outside zahrnující i uvolněné jamování u táboráku před vyhlášeným studiem Rancho de la Luna a především tu z velké části vzniklo také následující album Elwan, dotáčené posléze v marocké oáze M'Hamid El Ghizlane.

Opět se potvrzuje, že často deklarované příbuzenství americké hudební tradice a pouštního blues není výmysl. Ani tentokrát ovšem Tinariwen nešli dál, než k lehkým dotekům zpestřujícím jejich vyhraněný styl. Čili žádné šokující fúze, pouze několik citlivých přihrávek od muzikantů, s nimiž se tuarežští emigranti ve studiu potkali. Stejně jako minule přispěl kytarou Matt Sweeney, přidal se také velký obdivovatel kapely Kurt Vile, kterému atmosféra sessions učarovala natolik, že tu pak nahrál i část svého posledního alba. A bylo by divné, kdyby dění v Rancho de la Luna nepřilákalo i někoho z proslulé scény z Palm Desert, v tomto případě Marka Lanegana. Jeho "zaprášený" vokál sedne do skladby Nànnuflày jako ulitý.

Pod tímto střídmým zdobením ale srdce hudby Tinariwen bije stále stejně. Smutně a zároveň nesmírně důstojně. Jejich písně jakoby už z podstaty nepřipouštěly nějaké kritické rozbory. Natolik z nich čiší opravdovost prožitku, tisíciletá zkušenost kočovníků předurčených k neustálému boji s nehostinnou a přesto tolik milovanou zemí, i s těmi, kteří je o ni chtějí připravit. Hrdí na svou nezkrotnou minulost i deprimovaní válečnou a kořistnickou současností (viz působivé animované video ke skladbě Ténéré Tàqqàl), převádějí hlubokou hudební tradici Tuaregů do moderního jazyka řinčivých elektrických kytar, aniž by z ní cokoliv obětovali na oltář povrchní nivelizace hodnot.

Už dávno v tom nejedou sami, v jejich stopách kráčí celá karavana tuarežských rockerů, ale Tinariwen pořád neotřesitelně stojí v čele scény. Existuje-li mezi jejich alby nějaký posun, pak velmi pozvolný, tkvící v detailech, podobný okem nepostřehnutelným posuvům písečných dun. Když srovnáme Elwan s nejstaršími nahrávkami skupiny, vynikne vedle sofistikovanější práce s aranžemi a zvukem také rostoucí rytmická vynalézavost. Tohle všechno se spojuje třeba v písni Sastanàqqàm, kterou vypíchnutá basa směřuje až někam k funku. Invenční jsou ale Tinariwen i v elegických tempech, když třeba závěrečnou Fog Edaghan obalí znepokojivým kytarovým dronem.

Pokud mi v případě Emmaar maličko kazila dojem dramaturgická nevyváženost, Elwan ničím takovým netrpí. Má všechno, co by album Tinariwen mělo mít, a nic, co by charisma tohoto výjimečného společenství nabourávalo. Pár zrnek se v duně opět pohnulo, ale to není tak podstatné. Změna a stálost jsou na poušti sestry.

tracklist:

1. Tiwàyyen
2. Sastanàqqàm
3. Nizzagh Ijbal
4. Hayati
5. Ittus
6. Ténéré Tàqqàl
7. Imidiwàn n-àkall-in
8. Talyat
9. Assàwt
10. Arhegh ad annàgh
11. Nànnuflày
12. Fog Edaghàn (Intro Flute)
13. Fog Edaghàn