Tinariwen - Emmaar (2014)

9/10

Časy se mění. Zatímco před deseti lety byli Tinariwen vzrušující novinkou a průkopníky elektrifikace tradiční taurežské hudby, dnes, po ještě odvážnějších výbojích Bombina nebo skupin Tamikrest a Terakaft, už vlastně v této vlně platí za tradicionalisty. Svůj styl nepodrobují žádným šokujícím proměnám, spíš ho postupně cizelují a přizdobují. Jejich vývoj je pozvolný, přesto rozpoznatelný.

Na předchozím albu Tassili se rozhodli trochu přiškrtit přívod proudu do svých kytar a pojali ho převážně akusticky, přičemž žádoucí pestrost mu dodávala účast exkluzivních hostů z TV on the Radio, Wilco a Dirty Dozen Brass Band. Dalo se čekat, že s rostoucím kreditem kapely bude tenhle příliv hvězdných featuringů sílit, ale jak dosvědčuje novinka Emmaar, Tinariwen se naštěstí těmito lákadly nenechali omámit a nešli ve stopách svých krajanů Amadou & Mariam, i když právě těm riskantní kolaborace s houfem slavných jmen "západní" pop music na albu Folila obdivuhodně klapla. Nicmén zajímaví hosté se v rozumné míře vyskytují i na Emmaar (mediálně nejznámějším je jistě Josh Klinghoffer, kytarový novic v řadách Red Hot Chili Peppers), jejich vklad ale není tak nápadný, i když je pro celkové vyznění nahrávky jistě přínosem.

A jaké že to vyznění tentokrát je? Tinariwen se vrátili k elektrickému zvuku, takže by se mohlo zdát, že kráčejí zpět k vlastním kořenům, že ve srovnání s výše jmenovanými zástupci mladší pouštní generace stagnují. Ale jak je u nich zvykem, při bližším ohledání vyplouvají na povrch drobné, ale nikoli nepodstatné posuny. Ty má zřejmě na svědomí hlavně prostředí, v němž album vznikalo. Vzhledem k setrvale chaotické politické situaci v severním Mali byla skupina nucená přesunout se do Spojených států, konkrétně do kalifornského národního parku Joshua Tree, a stát se tak - nikoli poprvé - nedobrovolnými exulanty. Oblast, v níž našli útočiště, má rovněž pouštní charakter, což jistě usnadnilo jejich aklimatizaci, zároveň má ale logicky svůj specifický genius loci, a to se na albu Emmaar nikoli převratně, ale přece jen odráží.

Hned úvodní vteřiny skladby Toumast Tincha s chvějivě klouzající steel kytarou (ta výrazně promluví i do nálady písně Sendad Eghlalan) a recitativem hiphopového básníka Saula Williamse navozují trochu jinou, subtilnější atmosféru, než na jakou jsme u Tinariwen zvyklí. Vzory utkávané kytarami jsou na mnoha místech jemnější, ladnější, zvukový prostor se lanoisovsky otevírá do dálek, které teď vedle Sahary evokují i americké reálie. Jakoby karavaně na vrcholu písečné duny tu a tam proletěl pod nohama chuchvalcovitý keřík z westernových planin.

Nicméně všechny základní poznávací znaky Tinariwen zůstávají zachovány. Melodie křehké i majestání, rozbolavělé texty plné specifické pouštní melancholie zvané assouf, kytarové kouzlení, perkusivní špacíry i běhy. V řazení pomalých a rychlých písní je tu možná určitá disproporce, když od třetí k sedmé položce nerozčeří kolébavá rozjímání žádné ostřejší tempo, ale když se tak konečně stane, vyloupne se ze skladby Imidiwanin Ahi Tifhamam ten nejchytlavější kousek desky. Zdůrazněnou rytmiku mají i další dvě energické písně, z nichž Emajer překvapivě oplývá podobným beatem, v jakém obvykle cválají muzikanti z Tuvy.

Přestože mají dnes Tinariwen podstatně silnější konkurenci, než kdy dřív, kráčejí stále v čele. Věrnost tradici i otevřenost cizokrajným hudebním vánkům, opravdovost, hluboký prožitek, na tom všem stojí jejich trůn králů pouštního blues a nic nenaznačuje ochotu k abdikaci. Tinariwen museli svůj hořce milovaný saharský písek vyměnit za ten kalifornský a ocitli se tak znovu na své nekonečné nomádské cestě. Jak ale můžeme slyšet na jejich šestém albu, i vyhnanství může být obohacující, i když jejich "assouf" už asi navždy zůstane bezedný.

tracklist:

1. Toumast Tincha
2. Chaghaybou
3. Arhegh Danagh
4. Timadrit In Sahara
5. Imidiwan Ahi Sigdim
6. Tahalamot
7. Sendad Eghlalan
8. Imidiwanin Ahi Tifhamam
9. Koud Edhaz Emin
10. Emajer
11. Aghregh Medin (Hassan's Song)