Tindersticks - Soft Tissue (2024)

9/10

Po vydání alba Distractions (2021) visela ve vzduchu otázka: Znamená tato pro Tindersticks značně netypická a experimentální nahrávka začátek nového směřování kapely nebo jde pouze o ojedinělý úkrok stranou? Její následovník v podobě letošní kolekce Soft Tissue dává odpověď poměrně srozumitelnou, ačkoliv ne zcela jednoznačnou. Distractions se ukázala být skutečně spíše jednorázovým pokusem o excitaci tvůrčího procesu kapely, ovšem pokusem nepochybně úspěšným, jehož výsledky album Soft Tissue nezavrhuje, naopak z nich těží. Zpěvák Stuart A. Staples v této souvislosti zmiňuje kontrast mezi prostotou a bezprostředností alba No Treasure But Hope (2019) a formálním hledačstvím Distractions, který se čerstvá nahrávka snaží překlenout a najít rovnováhu mezi oběma extrémy: "Chtěli jsme najít způsob, jak zachovat energii společného hraní a zaujetí pro píseň, ale zároveň nepolevit ve zkoumání toho, jak zajímavá může být hudba po zvukové stránce."

Dalo by se namítnout, že Tindersticks se o totéž snaží – a úspěšně – už přes tři dekády. Proměnlivost delikátních struktur jejich písní, schopnost neustále překvapovat na poměrně úzké stylové pěšince, v tom byli vždycky silní. Nicméně už dlouho v této roli nepůsobili tak čerstvě, svobodně a cílevědomě zároveň. Můžeme se oprávněně domnívat, že odvážné vybočení ze zajetých zvukových i kompozičních vzorců na albu Distractions mělo na kapelu obrodný vliv. Vzájemná otevřenost, ochota čelit výzvám a přijímat podněty stejně jako je rozdávat, hledat jiná než obvyklá řešení, a při tom všem hlavně sloužit emočnímu jádru písně, to jsou kvality, které z členů Tindersticks dělají semknutý kolektiv s nevysychajícím tvůrčím potenciálem.

Mnohé si na Soft Tissue zaslouží vyzdvihnout. Skvostně zaranžované dechové party (stálý spolupracovník kapely Julian Siegel), které v písních New World nebo Don't Walk, Run probouzejí ducha motownského a philadelphského soulu. Neméně invenční smyčce, opřádající písně místo uslzeného patosu intimitou a cinematickou náladotvorností. Varhany Davida Boultera, spolu s rytmikou pružná páteř celého alba. Doprovodné vokály Giny Foster, díky níž třeba skladba Turned My Back dostává až gospelově povzbudivý náboj. Nejméně nápadná, avšak nepostradatelná kytara Neila Frasera, excelující třeba v úzkostné Always a Stranger. A pochopitelně stále stejně naléhavě rozechvělý baryton Stuarta A. Staplese. Nakonec ale stejně skončíme u zjištění, že více než jednotlivosti je pro album klíčová jejich provázanost, jemná a vyvážená interakce, společné budování dynamiky: minimalistického tepu, kajícných ztišení i sofistikovaně jitřících akcentů. Plachá krása Soft Tissue vyrůstá ze vzájemné komunikace nástrojů a lidí.

Album je stejně křehké jako sebevědomé. Vypráví o citové zranitelnosti, úzkostech z pocitu vlastní slabosti ve světě s nedostatkem záchytných bodů, ale i o touze nenechat se těmito emocemi zahnat do pasti cynismu a otupělosti. "I won't let my love become my weakness." Tak zní ústřední slogan písně New World, na jejímž animovaném videoklipu se podílela Staplesova dcera Sidonie. Tindersticks se neutápějí v ublíženeckém bědování nad krutostí a nesmyslností vykloubeného světa, zpytují především vlastní svědomí. Ať už jde o selhání v partnerském vztahu, jako například v písni Nancy, nebo o obecný pocit, že se na kolapsu naší civilizace nějak podílíme všichni. "Zdá se, že všechny písně na Soft Tissue nějakým způsobem obsahují tenhle zmatek: zoufalství ze zkázy i podezření, že jste za ni zodpovědní," říká k tomu Staples, z jehož komentářů k nové desce však stejnou měrou čiší oprávněné nadšení z procesu tvorby.

Na obalu, který je rovněž dílem Sidonie Osborne Staples, vidíme jakousi variaci na pietu vytvořenou z barevných kousků plsti. S titulem alba právě tento materiál dokonale koresponduje. Měkkost a poddajnost vyvažuje odolností a trvanlivostí. Písně Tindersticks jsou na tom podobně. Je v nich něha, smutek a křehkost, ale také houževnaté lpění na kráse a naději. Nikdy v nich není tak zle, aby nebylo možné doufat. Přes třicet let kráčejí Tindersticks vlastní melancholickou pěšinou mimo trasy jakýchkoli trendů a měkká tkáň jejich hudby nejeví žádné stopy opotřebování. Po své poslední kapesní revoluci, vyvolané albem Distractions, se naopak zdají být dychtivějšími nových objevů než kdy dřív.

tracklist:

1. New World
2. Don't Walk, Run
3. Nancy
4. Falling, the Light
5. Always a Stranger
6. The Secret of Breathing
7. Turned My Back
8. Soon to Be April