Tom Waits - Bad As Me (2011)
10/10
Nesdílím tak docela názor, že po Mule Variations nabrala Waitsova tvorba kurz k polovičatosti a bezradnosti. Kdyby ale přece, album Bad As Me činí podobným spekulacím rázně konec. Obě "divadelní" nahrávky (Blood Money a Alice) i kytarové Real Gone nastavovaly Waitsovu široce rozpřaženému talentu zrcadlo vždy jen z určitého úhlu, tentokrát - podobně jako na Mule Variations - nám nevyzpytatelný písničkář dává opět vyváženě ochutnat snad ze všech svých poloh a písňových modelů. A netroškaří, přestože songy mají spíš kratší stopáže. Album ale díky tomu krásně "jede", než si člověk dovychutná na patře jednu laskominu, už je tu další.
Ansámbl muzikantů, kteří Waitse doprovází, je rovněž z říše snů. Jeho pilířem je nepostradatelný kytarista Marc Ribot (chybí jen v komorní Kiss Me), mistr nenápadných ale vynalézavých zvukových textur. K němu se ve čtyřech případech přidružila osobnost z nejprofláknutějších ale také z nejpovolanějších, a sice Keith Richards, který si v srdceryvné Last Leaf dokonce s Waitsem střihnul duet. Kdo jiný by už měl zpívat o listu, který se zuby nehty drží na stromě když už všechny ostatní opadaly, než tahle nezničitelná Stará stanová kůže.
A jsou tu další esa. Basák Les Claypool patří k Waitsovým pravidelným kumpánům, jeho nástrojový kolega Flea ve dvou písních překvapí spíš. Jednu z nich - protiválečný danse macabre Hell Broke Luce - považuju za jeden z vrcholů desky. V ní rovněž exceluje velmistr bluesové harmoniky Charlie Musselwhite angažující se i v dalších skladbách, jinde zase přisypává do kotlíku hispánské nálady další z kytaristů David Hidalgo ze skupiny Los Lobos (nejvíc v Back in the Crowd a v silvestrovském valčíku New Year's Eve).
Výčet skvělých instrumentalistů tím zdaleka nekončí, ale Bad As Me samozřejmě není arénou pro hráčské exhibice, nýbrž hlavně pro písničky opečovávající nejrůznější výhonky americké hudební tradice. I tak široký pojem jako americana ovšem na Waitsův tvůrčí rozmach nestačí, i když je pravda, že se jeho obrysům průběžně pomalu přibližuje. Pořád má rád na svých písních špinavou, rozpraskanou patinu, ale to zvukové obludárium, které si pěstuje od přelomových Swordfishtrombones, už nezní tak industriálně jako třeba v dobách Bone Machine.
O co méně experimentálně znějí, o to jsou ale jeho typické expresivně rozhrkané vichřice čím dál zemitější a přesvědčivější. Věci jako Chicago, Raised Right Men (skvěle využitá tabla), rockabilly Get Lost, Bad As Me nebo zmíněnou Hell Broke Luce pak logicky vyvažují skladby baladičtější ale zvukově stejně jedinečné. I k těm bychom mohli v písničkářově starším repertoáru najít příbuzné protějšky, ale Waits jim stále dokáže vtisknout čerstvé a neopakovatelné kouzlo. Tulácká Face to the Highway, vánoční splín evokující Pay Me, croonerská Kiss Me přinášejí témata a hudební formy dobře známé, ale znovu opracované s neutuchající imaginací a vášní.
Takhle komplexní vizitku předložil Tom Waits naposledy právě na albu Mule Variations, kterému navíc Bad As Me nic nedluží. I když jde totiž o vizitku mnohokrát ohmatanou a s dobře známým textem, využít jejího pozvání je stále stejná rozkoš. Tom Waits jako vypelichaný veterán? Ani náhodou.
tracklist:
1. Chicago
2. Raised Right Men
3. Talking at the Same Time
4. Get Lost
5. Face to the Highway
6. Pay Me
7. Back in the Crowd
8. Baf As Me
9. Kiss Me
10. Satisfied
11. Last Leaf
12. Hell Broke Luce
13. New Year's Eve