Tony Allen & Hugh Masekela - Rejoice (2020)

8/10

K prvnímu setkání dvou velikánů africké hudby, Tonyho Allena a Hugha Masekely, došlo už v sedmdesátých letech prostřednictvím jejich společného přítele Fely Kutiho. Mezi nigérijským bubeníkem a jihoafrickým trumpetistou tehdy okamžitě přeskočila jiskra, ale ještě více než třicet let trvalo, než si ve svých nabitých diářích našli skulinu pro studiovou spolupráci. Stalo se tak v Londýně roku 2010, kdy Nick Gold, producent a majitel labelu World Circuit, využil protnutí jejich koncertních šňůr a svedl je dohromady. "Zamluvil jsem studio na dva dny, ne kvůli nahrávání alba, ale prostě abychom viděli, co se stane. Byl to experiment." vzpomíná Gold, který letos na jaře, dva roky po Masekelově smrti, připravil spolu s Allenem plody tehdejší session k oficiálnímu vydání.

Ve studiu byli před deseti lety pouze oba veteráni, šlo tedy o čistý dialog bicích a křídlovky. Při finálních úpravách k němu Gold s Allenem ještě přimíchali další nástroje, ale počínali si s maximální obezřetností. Basové linky elasticky přiléhají k oběma hlavním partům, dotáčky kláves jsou většinou sotva postřehnutelné. Výrazněji se čas od času projeví pouze vibrafon a především saxofon Stevea Williamsona, který se ve skladbě Agbada Bougou s Masekelovou křídlovkou krásně doplňuje.

Téměř veškerou pozornost tak na sebe logicky strhávají oba ústřední aktéři. Masekela se svými zkušenostmi nemá potřebu být u všeho, vedle úspornosti mu ale nechybí ani hravost, to když náznakově cituje Beatles nebo Milese Davise. Do patternů svého kolegy někdy ladně vklouzává, jindy se s ním spíš pošťuchuje, umocňuje Allenovy kadence nebo je naopak brzdí, zkrátka tak jak se to u smysluplného dialogu patří. Charakter a směřování některých skladeb spoluurčuje také zpěvem. Úvodní Robbers, Thugs and Muggers se jím dokonce rozjíždí a až pak se přidává také Allen, jinde sloganem "Lagos never gonna be the same, never, without Fela" skládá Masekela poctu králi afrobeatu a zdůrazňuje tak styčný bod obou protagonistů.

Bicí Tonyho Allena ale zdaleka nečerpají jen ze žánru, jehož vynálezem se po boku Fely Kutiho proslavil. Jeho variabilitu překonává snad jen lehkost, s níž buduje své rytmické vzorce. Skoro jako by je ani sám nevytvářel ale pouze odkrýval jejich obrysy z nějaké rytmické pralátky a následně je už jen modeloval do definitivního tvaru. Vzorová ukázka služby hudbě a nikoli egu. To samozřejmě můžeme vztáhnout také na Hugha Masekelu i celou nahrávku, která si deset let hověla v archivu (Tony Allen ji dokonce považoval za ztracenou) a teprve díky Nicku Goldovi se s jiskřivým setkáním dvou géniů mohou seznámit i posluchači. A skutečnost, že se věčně hledající bubeník vyjádřil o turné na podporu alba jako o zdržení, svědčí daleko spíš o jeho neutuchajícím hladu po čerstvých hudebních dobrodružstvích než o kvalitách dotyčného záznamu. Ten si vydání i příslušnou propagaci nesporně zasloužil.

P.S. Bohužel, mezitím došlo v kariéře Tonyho Allena ke zdržení definitivnímu. Zemřel 30. dubna tohoto roku.

tracklist:

1. Robbers, Thugs and Muggers
2. Agbada Bougou
3. Coconut Jam
4. Never (Lagos Never Gonna Be the Same)
5. Slow Bones
6. Jabulani (Rejoice, Here Comes Tony)
7. Obama Shuffle Strut Blues
8. We've Landed