Traband - Domasa (2010)
8/10
Po vyhoštění dechových nástrojů a razantní změně zvuku na albu Přítel člověka může vypadat návrat tubisty Roberta Škardy do řad Trabandu jako částečné zmírnění embarga na "dechno" minulost kapely, od níž se Jarda Svoboda tak rázně odstřihl. Ale je to jen zdání, návrat na Balkán se nekoná, linie nastolená předchozí nahrávkou má v albu Domasa své přirozené pokračování.
To ovšem neznamená, že sound zůstal stejný. Traband to opět zkouší jinak, je hutnější, drsnější, bigbítovější, někdy dokonce až punkově nažhavený. Uchoval si ale hravost a aranžérskou mnohotvárnost, a to nejen díky posílené sestavě, ale i zásluhou producenta Ondřeje Ježka. Ten přispěl několika drobnými instrumentálními vstupy (slide kytara, housle, teremin), ale především obdařil nahrávku skvěle vyváženým, řízným zvukem, který dává vyniknout přednostem neobvyklého nástrojového obsazení. Harmonium, které do značné míry určovalo hudební tvář Přítele člověka, ustoupilo do pozadí (místo Jardy Svobody ho obsluhuje Jana Kaplanová-Modráčková) a klíčovou se stala Svobodova barytonová kytara slučující funkci baskytary i kytary. Právě díky ní a důrazným bicím Václava Pohla získávají písně ten bigbítový švunk, který zároveň působí netuctově, zdánlivě nepatřičně, jakoby "o krok vedle". Tuším, že se tomu říká originalita.
Stejnou kvalitou setrvale oplývá i Svobodův písničkářský rukopis. Jeho chápavý, ale morálně nekompromisní pohled na svět se v textech odráží snad zase o něco otevřeněji. V ohnisku jeho úvah stojí "základní věci člověka", jeho sepětí s přírodou a ještě víc civilizační narušení těchto vazeb (Indiáni ve městě), pokorné přijetí nicotnosti našich životů (V oku dravce, Bez tíže) a tím pádem i marnost přílišného lpění na nich (Kantorovy varhany). Přírodní lyrika (Zasněžená, Nad Koločavou) stojí vedle skoro žlučovitého výlevu na adresu výchovných mouder (Co se v mládí naučíš) nebo povzdechu nad opakováním stále stejných chyb (Obešel jsem horu, která motivem cesty ve vlastních stopách dává vzpomenout na píseň V jejích šlépějích z minulé desky). Povedeným hudebním vtípkem je dylanovský pastiš Pálíš, doutnáš, nehoříš, strhující jsou Kantorovy varhany s refrénem valícím se jako lavina i zanícená oslava různých forem citové extáze v Krajině v obrazech.
Jako obvykle se tu a tam najdou místa, kde zjednodušující morální akcent ohrožuje moje soukromé hranice tolerance, ale souhlas ve všech bodech není při poslechu Trabandu to hlavní. Tím je naopak možnost reagovat na impulz a tříbit si tak vlastní názor. To je konstantou Svobodovy tvorby: neustálé hledání jak v oblasti myšlenkové, tak hudební. Sám sebe vidí jako poutníka, občas bloudícího, pochybujícího, ale stále v pohybu. Nikoli však v tempu okolního světa, ale ve svém vlastním. Nenabádá k následování, spíš k tomu, abychom si to své životní tempo a cíle dokázali taky najít. On sám je za právo jít svou vlastní cestou ochoten rvát se do posledního dechu. Do krve, do masa.
tracklist:
1. Indiáni ve městě
2. Pálíš, doutnáš, nehoříš
3. V oku dravce
4. Co se v mládí naučíš
5. Bez tíže
6. Kantorovy varhany
7. Zasněžená
8. Obešel jsem horu
9. Krajina v obrazech
10. Zlá/sky
11. Kalná řeka
12. Nad Koločavou