Type O Negative - Bloody Kisses (1993)
9/10
Velký, bledý kus masa. Tak se kdysi s typickou sebeshazovačností charakterizoval Peter Steele, zpěvák, baskytarista a výhradní autor newyorské kapely Type O Negative. Je to ale zkratka dost výstižná. Jeho dvoumetrová postava s vypracovanou muskulaturou, zachmuřený sinalý obličej rámovaný dlouhými havraními vlasy a záhrobní basbaryton z něho dělaly naprosto nepřehlédnutelnou personu, jakéhosi barbara Conana v hororové verzi. Při pohledu na něj měl člověk dojem, že takoví přežijí i nukleární holokaust. Jenže i sebemohutnější tělo je nakonec jen křehká nádoba. Poživačného provokatéra sklátilo aneurysma srdečnice v pouhých osmačtyřiceti, sedmnáct let poté, co jeho skupina zásadním způsobem rozvířila metalové vody svým albem Bloody Kisses.
Tehdy se mocně vzdouvala doom metalová vlna v čele s kapelami jako Paradise Lost, My Dying Bride, The Gathering nebo Anathema. Type O Negative s ní do jisté míry korespondovali, nicméně jejich výlučnost byla evidentní a v plné kráse se projevila právě na druhé řadovce. Zde skupina utlumila thrashové reminiscence, hojné ještě na debutové desce Slow, Deep and Hard, a naopak zvýraznila gotické prvky, členitost skladeb i melodické vokály. Základním kamenem byl bez debat sabbathovský kytarový riff, zpomalený do pohřební mátožnosti ale v pravou chvíli i svižně odsekávaný. Na něm pak Type O Negative postavili budovu v originálním, lehce bizarním slohu, který charakterizoval bzučivý zvuk kytary Kennyho Hickeyho nebo výrazný podíl vzletných kláves, jež obsluhoval Josh Silver, Steeleho dávný parťák z jejich předchozí kapely Carnivore, zároveň zodpovědný za produkci alba. Stejnou službu mimochodem tehdy vykonával i pro Life of Agony, kam později zběhnul bubeník Sal Abruscato.
Neméně důležité ve svérázném rukopisu kapely ale byly i různé kompoziční záludnosti, náhlé stoptimy, více či méně ujetá intermezza a všeobecně neotřelý přístup k metalovým klišé. Ta nabourávali ze dvou směrů: záměrně přepáleným romantickým sentimentem ("Rádi naše fanoušky mlátíme po hlavách palicí potaženou kožešinou"), který ovšem dokonale vyvažoval smysl pro humor. Rozumí se, že ne ten laskavý, nýbrž pořádně černý, morbidní a poťouchlý. A jak vyplývá ze známé legendy, podle níž Peter Steele podepsal kontrakt s firmou Roadrunner vlastním semenem a krví, kdekdo ho mohl považovat i za nechutný. To mělo samozřejmě svou odvrácenou stranu. Stejně rychle jako fanoušci se na skupinu nabalovaly nenávistné útoky vinící je z rasismu, nacismu, satanismu a bůhvíčeho ještě. V něterých písních z alba Bloody Kisses Peter Steele na podobné pomýlené výpady reaguje. Kill All the White People sarkasticky zesměšňuje jeho údajný rasismus, zatímco We Hate Everyone otráveně konstatuje: "The left they say I'm a fascist / The right calling me communist." Je nám jedno, co si myslíte. Ve své nenávisti neupřednostňujeme žádné společenské skupiny, my nenávidíme všechny. Je jasné, že opět jen ti, co jeli na stejné vlně, brali takový vzkaz pouze jako jedovatou nadsázku.
Hlavní téma desky je ostatně jiné. Ženy, láska, sex, to vše v patřičně temném a rouhačském balení. Díky své celoživotní posedlosti opačným pohlavím měl Steele nejednou na talíři i sexismus. Někomu stačí, když slyší chlápka s figurou alfa samce otevřeně a s chutí zpívat o šoustání a odsudek je na světě. Po letech, když na albu World Coming Down tohle téma záměrně odsunul do pozadí a přesto se dočkal podobných nařčení, to Steele rezignovaně shrnul: "Cokoli udělám, je to špatně. Když píšu o ženách a sexu, lidi mě obviňují, že ženy využívám. Když o nich nepíšu, říkají, že je nenávidím. Tak co mám dělat?" Zkrátka, kdo chce psa bít, hůl si najde. Možná je nakonec dobře, že se tenhle nadržený svalovec nedožil kampaně #MeeToo...
Přitom když si někdo dá trochu práce s poslechem textů, žádný zavilý sexismus v nich nenajde. Peter Steele se v nich představuje jako náruživý milovník ale především jako nenapravitelný romantik, který si tímto způsobem léčí zlomené srdce. Rozchod nebo ztráta milované osoby jsou námětem písní Bloody Kisses (A Death in the Family), v detailech odkazující k příběhu Romea a Julie, Too Late: Frozen ("Was everything we had just a joke? / I've run out of patience, tears and hope."), Blood & Fire (odzbrojující verš "Love eternal, lust infernal") i závěrečná Can't Lose You, o níž se praví, že oplakávaným tvorem v ní je pro změnu zpěvákova kočka. Problematický vztah s dívkou vyznávající goth styl ("Loving you was like loving the dead") líčí jedna z klíčových skladeb alba Black No. 1 (Little Miss Scare-All), zatímco ta nejkontroverznější, Christian Woman, popisuje zápas křesťanské morálky a chtíče v mysli masturbující ženy, které v horečnatém roztoužení tak trochu splývá láska duchovní a tělesná. "Jesus Christ looks like me." snaží se jí navíc v závěru vsugerovat Steele.
Úspěšný model, který Type O Negative ustavili na Bloody Kisses, po třech letech rozvinuli s deskou October Rust do ještě výpravnější podoby. Následovaly tři další alba plus jeden výběr s příznačně sebeironickým titulem The Least Worst of, než kariéru skupiny přervala nečekaná smrt frontmana. Pozůstalí členové tehdy bez zaváhání a kategoricky vyloučili jakékoli pokračování a dodnes své slovo drží. Tím podtrhli nenahraditelnost muže, s nímž ve své době dokázali spojit alternativce i metalisty v jeden oddaný kotel.
tracklist:
1. Machine Screw
2. Christian Woman
3. Black No. 1 (Little Miss Scare-All)
4. Fay Wray Come Out and Play
5. Kill All the White People
6. Summer Breeze
7. Set Me on Fire
8. Dark Side of the Womb
9. We Hate Everyone
10. Bloody Kisses (A Death in the Family)
11. 3.0.I.F.
12. Too Late: Frozen
13. Blood & Fire
14. Can't Lose You