Vampire Weekend - Father of the Bride (2019)

9/10

Důvody k obavám ohledně čtvrté řadové desky Vampire Weekend byly obligátní, leč pádné. Odkládané vydání, tlak velkých očekávání spojený s úspěchem předchozího alba a ke všemu odchod výrazné autorské osobnosti v podobě kytaristy a klávesisty Rostama Batmanglije. Podobný souběh okolností už nejedné kapele zlomil vaz, američtí jasoni ovšem tuhle zákrutu zvládli bravurně a přišli s nahrávkou, která plní i překračuje plán.

Album Father of the Bride spíš než posun představuje expanzi. Vampire Weekend nezahazují osvědčené postupy, písně jako Bambina, This Life, Rich Man nebo Stranger představují přesně to, co bychom očekávali. Od rozverného indie-popu, protkaného simonovskými afro-latinskými nitkami, se však zároveň odrážejí ke smělým žánrovým průzkumům do všemožných směrů. S přirovnáními k Bílému dvojalbu bych byl opatrný, nicméně faktem je, že takhle velkoryse rozevřený vějíř inspirací nám Vampire Weekend dosud nenabídli. Nejmarkantnější je to těsně za polovinou, kde v rychlém sledu slyšíme country nápěv (Married in a Gold Rush), atmosféru popůlnočního jazzového baru (My Mistake), disko laškování s flamencem (Sympathy) a variaci na šedesátkový psychedelický rock (Sunflower).

Vnucuje se otázka, jestli tak okázalá různorodost pouze nemaskuje úbytek skladatelské invence, případně jestli pečlivost příprav (na albu participovalo množství hostů a celkem osm koproducentů včetně Rostama, který, jak přislíbeno, zůstává v kontaktu) nezadusila svěžest písniček. V obou případech můžeme bez obav odpovědět záporně. Ezra Koenig svou solitérní skladatelskou pozici s přehledem obhájil a průzračnými melodiemi nijak neskrblí, hrozbu přeplácanosti zase neutralizuje smysl pro aranžérskou uměřenost, který vždy songy kapely provzdušňoval a nezklamal ani tentokrát. Jediná drobná výtka tak směřuje k přeci jen o fous přetažené stopáži.

Ezra Koenig se nikdy neostýchal promítat do textů své vzdělání, od slovních hříček, popkulturních či historických odkazů a introspektivních úvah se ale tentokrát propracoval k podstatně uvědomělejším postojům a hlubší skepsi ("Hoping for kindness / was my greatest mistake"). Oceňuji především upřímnost, s jakou se vedle společensko-kritických komentářů vyjadřuje i k otázkám osobní odpovědnosti, náboženství (Sympathy) a v nezanedbatelné míře i vlastní židovské identity (Jerusalem, New York, Berlin). Samozřejmě dojde i na partnerské vztahy, také tady ovšem převládají temnější odstíny, jako třeba v písni Married in a Gold Rush, jednom ze tří duetů s Danielle Haim, a nejednou se zdá, jakoby se za milostnými kolizemi skrývala i obecnější symbolika.

V některých případech (Unbearably White, My Mistake) hudba následuje vážnější tón textů, častěji s nimi ale svou tradiční rozpustilostí ostře kontrastuje, podobně jako tomu bývalo třeba u pozapomenutých Britů The Beautiful South. A jak i u nás víme přinejmenším od časů Made in Valmez, tenhle protiklad dokáže bezvadně fungovat. This Life s verši "I've been cheating through this life and all its suffering / Oh Christ, am I good for nothing?" a bezstarostným "gracelandovským" vibem může sloužit za příklad. Prohlubující se schopnost Ezry Koeniga (není sporu o tom, že po Rostamově odchodu jsou Vampire Weekend především o něm) pohlížet na svůj život i svět okolo se seriózním zájmem a zároveň nadhledem můžeme brát jako projev zdravého vývoje a zrání. A album Father of the Bride, kromě toho, že opět spolehlivě zlepšuje náladu, je právě o zrání a změnách, kterým nejde utéct. Zaslouženě největší hit desky Harmony Hall to vyjadřuje jasně: "Every time the problem ends, another one begins." A pokud "I don't wanna live like this, but I don't wanna die", nezbývá než se s tím poprat.

tracklist:

1. Hold You Now
2. Harmony Hall
3. Bambina
4. This Life
5. Big Blue
6. How Long?
7. Unbearably White
8. Rich Man
9. Married in a Gold Rush
10. My Mistake
11. Sympathy
12. Sunflower
13. Flower Moon
14. 2021
15. We Belong Together
16. Stranger
17. Spring Snow
18. Jerusalem, New York, Berlin