Vladimír Mišík & Etc... - 3 (1987)

8/10

Dlouhé pauzy mezi nahrávkami, personální obměny i záměrné změny kurzu, tomu všemu můžeme přičíst, že každá z předrevolučních nahrávek Vladimíra Mišíka má svou specifickou tvář. Poté, co drolící se schopnost režimu plně kontrolovat oficiální kulturní dění v Československu umožnila Mišíkův návrat na pódia i do studia, došlo i k obnovení osvědčené značky Etc…, ovšem ve zcela novém složení. Z předzákazové party, která natáčela minulé album, se vrátil pouze Jan Hrubý a změny nastaly také v autorském zázemí. Není divu, že deska s pořadovým číslem 3 byla zvukově i pocitově znovu o dost jinde.

Z nového repertoáru prakticky zmizela vděčná folkařská čísla typu Chlapečka či Variace, důraz se přesunul na rockovější stylistiku s menším podílem bluesových kořenů, zato se slyšitelnou snahou o originální zvukové pojetí. Ve výrazu kapely se potkávají dvě zdánlivě protichůdné tendence. Tu, co vede směrem k větší přímočarosti, reprezentuje zemitě rocková kytara Stanislava Kubeše a úsporné bicí Pavla Skaly. K instrumentální členitosti zase Etc… táhne bezpražcová baskytara Vladimíra "Gumy" Kulhánka, o němž je známo, jak nerad hrával ony zmíněné jednoduché folkařiny, a také smyčcově-klávesová sekce tvořená Janem Hrubým (housle), Jaroslavem Nejezchlebou (violoncello) a Petrem Skoumalem (klávesy).

Především party prvních dvou přinášejí do Mišíkových písní osobitost, která tkví v obohacení přejatých rockových modelů vlastním, lokálně zabarveným pohledem. Hrubého schopnost vplétat slovanskou i keltskou melodiku do rockových osnov by měla být vyvažována zlatem. Jediný "nerocker" Skoumal také využívá toho, že současná tvář skupiny nelpí na bluesrockových klišé a je otevřená aranžérsky neobvyklým řešením a zhusta právě s takovými řešeními přichází. Smyčcové riffy buď dobarvuje, nebo k nim přidává vlastní motivy. Přitom však netlačí na pilu a většinou se drží v pozadí, na rozdíl od později téhož roku vydané "čtyřky", kde honba za experimentem převážila nad citem pro píseň.

Jedním z důvodů, proč je album v Mišíkově diskografii trochu neprávem opomíjené, je absence hitů. Nejblíže mají k tomuto označení úvodní Dobrý ráno nebo Kdo přijde po mně, ale síla nahrávky tentokrát tkví spíš v celistvosti a vyrovnanosti. Přitom čerpá z poměrně pestré palety vlivů, na níž stále ještě doznívá silná inspirace novovlnnými úlety. Je slyšet kupříkladu v zajímavě "zmutovaném" reggae Dopis nebo v následující úderné Žanda a Vanda, kde Kubešova kytara může připomenout nervní vyhrávky výběrovského Michala Pavlíčka, ale její vliv prostupuje v různé míře většinou alba. Výborně funguje úkrok k funku v písni Malá paní, kterou táhne Kulhánkovo dravé slapování. A nakonec dojde i na tu jinak upozaděnou lyrickou melancholii v úpravě básně Václava Hraběte Tma stéká do kaluží, ta by se však možná obešla od trochu rušivě hřmotných bicích.

Vedle Hraběte sáhl Mišík opět i po Kainarově poezii, a to hned třikrát, přičemž zejména v Malé paní a Samotářích opět skvěle vystihuje ducha jeho veršů. Významnou textařskou posilou, odklánějící Mišíkovu poetiku k civilnějším polohám, se stal Jiří Dědeček. Tomu je spíš než básnická vzletnost vlastní ironie, někdy shovívavá, většinou ale potměšilá, až jízlivá. Láska viděná jeho optikou neoplývá romantikou, o to je v písních Dobrý ráno, Výkřiky ze sna a Kdo přijde po mně opravdovější. Dvěma texty přispěl také Pavel Šrut, ve světě rocku už etablovaný spoluprací s Prokopem či Pospíšilem, a slova k Dopisu si pak napsal sám Vladimír Mišík. Jeho pěvecký výraz se rovněž proměnil. Výšky a dlouhé tóny z období Kuřete v hodinkách jsou dávno pryč, úsečnější frázování a hrubší bluesový feeling (ve Skoumalově skladbě Déjà vu se dokonce blíží recitativu) mu umožňují jít ještě více po textu.

Pokud lze "trojce", vedle nedostatku hitů, něco vytknout, pak snad jedině nešťastně nazvučené bicí. Touha po moderním soundu v tomto bodě vytěsnila muzikantské instinkty, i když zdaleka ne v takové míře jako na následující desce. Není ale zase tak těžké se přes tento drobný detail přenést. Setrvalá kvalita hudby, textů i Mišíkova jedinečného hlasu k tomu, myslím, dostatečně opravňuje. Fanoušci, vyhladovělí šestiletým půstem, si možná představovali trochu jiné album a někteří z nich se tudíž nevyhnuli určitému zklamání. S odstupem času ale můžeme říct, že i když laťka nastavená prvními dvěma nahrávkami zůstala nepokořená, třetí Mišíkova sólovka se především díky své originalitě nemusí vedle nich nesměle krčit.

tracklist:

1. Dobrý ráno
2. Výkřiky ze sna
3. Malá paní
4. Dopis
5. Vanda a Žanda
6. Déjà vu
7. Kdo přijde po mně
8. Samotáři
9. Blues o křestních listech
10. Tma stéká do kaluží