Vladimír Mišík & Etc... - 4 (1987)
6/10
Slavný pionýr slepých uliček Jára Cimrman by nad čtvrtým albem Vladimíra Mišíka a Etc… možná zajásal. Ostatně sami jeho tvůrci si záhy Mistrovo "Tudy ne, přátelé" vzali k srdci, experimentování s aktuálními trendy přenechali mladším a další desku pojali po zvukové stránce mnohem tradičněji. Nicméně rozčarování fanoušků nad nahrávkou, mocně nasycenou syntezátory a práskajícími elektronickými pady, lze sice pochopit, ale vůči hudebníkům není zase úplně spravedlivé. Odvahu experimentovat a jít proti očekáváním je třeba ocenit i v případě, že výsledky nejsou úplně přesvědčivé.
Při poslechu desky se místy vnucuje pocit, že jediní, kdo si její přípravu skutečně užívali, byli Skoumal s Kulhánkem. Klávesy se prosazují téměř všude, v melodických linkách, zvukomalebných plochách i rytmických figurách, a někdy je jich už skutečně moc. Kubešova kytara i smyčcový tandem Hrubý – Nejezchleba se tentokrát drží relativně zpátky, takže i baskytara je díky tomu nebývale exponovaná. V jejím případě to ale není na škodu, jestli je na "čtyřce" Etc… co poslouchat, jsou to právě Gumovy bezpražcové parádičky, nejednou obstarávající vůdčí motiv skladby. Co naopak zůstává protivné i po několika dekádách, jsou necitlivě nazvučené bicí Pavla Skaly. To byl problém už na předchozím albu, vydaném jen o pár měsíců dříve, nyní však módní zvuk napodobující automatického bubeníka překročil hranice únosnosti a působil anachronicky prakticky už během dvou, tří let.
Obě desky natočila kapela v totožné sestavě a v lecčems na sebe navazují. V rozvíjení studiových pokusů však čtyřka zachází příliš daleko na to, aby se v nich všichni členové cítili pohodlně a uvolněně. Z písní se vytratila lehkost a spontaneita stejně jako z textů lyrika Kainarových a Hrabětových veršů. Dominantním textařem se stává Jiří Dědeček, což znamená, že poetiku Etc… nyní z velké části určují skepse, ironie, absurdita a černý humor. V těchto náladách Dědečkovi zdatně sekunduje i jeho někdejší parťák Jan Burian, který v písni Když se zešeří vykresluje dost nemilosrdně morální a duševní suchopár husákovské společnosti.
Že mezi dlouhodobé opory Mišíkova koncertního repertoáru z této nahrávky neproniklo nic, příliš nepřekvapí. Nejlepšími skladbami jsou zde ty, které si i přes zvukovou topornost zachovaly určitou svěžest a zpěvnost. Mišíkova Možná i Skoumalovy Doteky nepostrádají nosné motivy a jednotlivé složky fungují dohromady, Pochod adolescentů se zase vymyká organičtějším soundem, díky němuž by klidně mohl figurovat na předchozím albu. Naproti tomu Návštěvní den nebo Když se zešeří jsou k uzoufání těžkopádné a zdlouhavé. Snaha ilustrovat uspěchaným tempem text úvodní Nezapomeň zase vyznívá křečovitě a podobně je na tom i Kubešova Pes, Franta a Kant.
Je jistě obdivuhodné, že se rockeři ve středním věku rozhodli vyzkoušet i něco jiného, otázka ale je, nakolik byli motivováni vnitřní potřebou a nakolik třeba i dobře míněnou snahou reagovat na módní trendy. Mišíkovu naturelu je rozhodně bližší blues-folk-rockový grunt než formální experimenty se zvukem a strukturou písní. To není o konzervativním zpohodlnění v prověřené stylové škatulce, ale o schopnosti najít adekvátní prostor pro upřímný a věrohodný výraz. Nicméně na takové cestě jsou i slepé uličky cenné.
tracklist:
- Nezapomeň
- Možná
- Návštěvní den
- Pes, Franta a Kant
- Pochod adolescentů
- Když se zešeří
- Doteky
- Noční můra