Vltava - Komedianti se vracejí domů (2011)
8/10
Po Vltavě zůstalo v roce 2003 smutně vyschlé koryto. Tak svébytné hudební těleso, jakým byla, mohl těžko někdo nahradit. Stylový eklekticismus a neopakovatelná textařská poetika předurčovaly Vltavu k osamocené pouti stranou všech přihrádek, přesto dokázala oslovit relativně široký vzorek posluchačstva, i když byla jeho částí někdy povrchně a mylně vnímána jen jako recesistický úlet. V 90. letech ještě bylo možné, aby takové vzácné zboží zaujalo. Co ale o více jak dekádu později, v době, kdy posluchačská roztěkanost a přesycenost atomizuje zájmy skutečných hudebních fandů a na druhé straně uniformita mainstreamové produkce utvrzuje většinu v pohodlnosti pasivního konzumování několika vyvolených jmen? Při poslechu comebackové desky Komedianti se vracejí domů si myslím, že Vltava zůstala natolik silná, aby obstála i v takových podmínkách.
V jaké podobě se kapela vrací na scénu? Jedenáct let od poslední studiovky je určitě znát, posun ale působí zcela přirozeně, nevykalkulovaně. Jistě je i důsledkem pozměněné sestavy, zejména pak příchodu výborného kytaristy Petera Bindera. Ten přispěl nejen svým osvědčeným instrumentálním mistrovstvím a zvukomalebnou nápaditostí, ale také jako spoluautor hudby. S Robertem Nebřenským vytvořil sehraný tým, který zachovává to podstatné z originálního rukopisu včetně všelijakých harmonických neobvyklostí, ale zároveň vytváří vlastní zvuková panoramata.
Experimenty spojené s nasáváním vlivů elektronické hudby, jakým dávala Vltava průchod na albech Marx Engels Beatles a Když bozi zestárnou, zůstaly minulostí. Sound novinky je přírodní a vzdušný, všechno ruční práce s minimem programování. Osobně mi trošku chybí ony temnější proudy, které na zmíněných nahrávkách přinášely právě hrátky s elektronikou, ale takto je zase album nebývale konzistentní. Písně se nenásilně přelévají jedna do druhé, ale nesplývají. Místa pro vzrušující instrumentální a skladatelské finesy je v nich spousta a Vltava se nenechá ničím omezovat. Tu využije funkové říznosti (Socha), jinde demonstruje variabilnost tanga (Já už dělat nebudu a Polštář, pokaždé s úplně jiným emocionálním vyzněním), tam zase přihodí něco orientálních náznaků (Já už dělat nebudu, Komedianti) nebo fórek s úvodním akordem z A Hard Day's Night (Jsem s tebou).
Nečekaně pozitivní náboj písní ale nepochybně pramení především v aktuálním rozpoložení Roberta Nebřenského. Podle celkové nálady a většiny textů patrně zažívá vyloženě šťastné období a nebojí se to hrdě stavět na odiv. Nevím o tom, že by někdo jiný dokázal psát o lásce tak neotřele a přitom upřímně, aniž by se musel uchylovat k ironickým brzdám. V písni Mám rád je právě bezelstná naivita tím správným nástrojem, jakým se dá popsat ona zaslepující euforie zamilovanosti. Nebřenský ale neztrácí nejen ten typický "vykulený" úsměv šaška/blázna, který mu pomáhá eliminovat nebezpečí přílišného sentimentu, ale ani dar nevšední poetické imaginace, kterým banalitu převrací do říše často až surreálných obrazů a překvapivých spojení (nádherně tajemné pasáže jsou třeba v písních Socha nebo Polštář). Pouze je tentokrát ladí do jasnějších tónů a podkopává tak mýtus o nezbytnosti utrpení pro vznik uměleckého díla.
Ano, některé písničky halí závoj melancholie. Trosečník o muži, kterému v pozdním věku uniká poslední šance na lásku, dokonce vyznívá skoro tragicky, naopak Já už dělat nebudu se vydává na otevřeně komediální půdu, ale tím celkové poselství jen získává na barevnosti a věrohodnosti. Láska podle Vltavy má mnoho rozměrů, krás a tajemství. Kdo jiný vám například prozradí, že "láska jsou dvě růžové holiny / které musí obout dvojí nohou pár"?
tracklist:
1. Láska je možná
2. Nesni a spi!
3. Mám rád
4. Trosečník
5. Socha
6. Prodává se kytara
7. Já už dělat nebudu
8. Polštář
9. Kristuša
10. Jsem s tebou
11. Ztracená šála
12. Komedianti
13. Nepředstavuj si nic