Wovenhand - Star Treatment (2016)

9/10

Dvouletý vydavatelský rytmus Davida Eugena Edwardse a jeho Wovenhand se zdá být neotřesitelný. Už od eponymního debutu z roku 2002 předkládá světu každý sudý rok nový kancionál temných písňových vizí na bázi americké hudební tradice, tu více, tu méně zahuštěné odkazem post-punku či gotiky. Tahle stránka Edwardsova uměleckého já v posledních letech sílí a směřuje ho až někam k post-metalovým a noiseovým hvozdům. Část starých fanoušků se v těch zvukových houštinách začíná ztrácet, ale většina se do nich spolu s kapelou vrhá s nadšením a navíc neustále přibývají další právě z řad příznivců všech možných podob alternativního tvrdého rocku.

To okruh Edwardsových spoluhráčů je o poznání méně stabilní, tentokrát však zůstal téměř beze změny. Bubeník Ordy Garrison pamatuje samotný zrod Wovenhand, kytarista Chuck French a basák Neil Keener ze skupiny Planes Mistaken for Stars natáčeli už minulou desku Refracory Obdurate, stejný je i producent Sanford Parker. Taková personální kontinuita je u Wovenhand skoro nevídaná, teď pouze na klávesy přibyl Matthew Smith, člen Crime & the City Solution, kapely u jejíhož nedávného comebacku Edwards rovněž asistoval.

Star Treatment drží linii nastavenou před čtyřmi lety albem The Laughing Stalk. To je jasné hned se zuřivým otvírákem Come Brave škvařícím se v plamenném kytarovém víru. Garrison tříská do bicích jako do kovadliny (vůbec se do toho na albu nezvykle opírá) a Edwardsův srdnatý zpěv jako by vyzýval na souboj všechny živly. Podobně urputně se žene vpřed brilantní The Hired Hand, jedna z těch chytlavějších položek, naznačujících, že po Refractory Obdurate je Edwards k melodiím a písničkovějšímu formátu zase o něco smířlivější. Mezi tyhle dva šrapnely je ovšem vklíněná šestiminutová dronující imprese Swaying Reed. Její nečekaně časné zařazení trochu brzdí vzedmutý příval, ale zase dává na vědomí, že přes vysokou hlukovou hladinu se album neponese jen v jednom modu.

Do Crystal Palace poprvé výrazněji zasáhnou klávesy, ovšem jejich doomová tíha černá kytarová mračna nerozhání, spíš zpevňuje. Další úchvatný moment přichází se skladbou Crook and Flail, kterou zdobí po orientálsku ohýbané kytarové vyhrávky, až se v mysli zhmotňují obrázky vířivých dervišů, ovšemže v černém. The Quiver znovu zabředává do chmurné osudovosti, v závěru se tenhle rozvážně se odvíjející úzkostný lament zvrhává do manického běsnění. Téměř osmiminutová All Your Waves opět rezignuje na konkrétnější melodickou linku, těm ale Edwards nikdy moc nedal. Jeho doménou je budování atmosféry a dokazuje to i v této skladbě, kterou korunuje jeho šamanské halekání stejně jako kulometné breaky bicích.

A pak, najednou jako by se s písní Golden Blossom náhle otevřelo nebe a z něho se na posluchače, dosud kráčejícího roklí šeré smrti, snáší paprsek vykoupení. Povznášející kytara, žehnající Edwardsův zpěv, náhle tak plný naděje, až z toho pálí oči. Iluze spásy ovšem netrvá dlouho. Zbývající tři skladby nás opět vrhají doprostřed zápasu o vlastní duši. Go Ye Light patří k tomu nejlepšímu na desce, Five By Five a Low Twelve už nepřinesou nic nečekaného, ale přinejmenším udrží laťku až do konce.

Přes všechnu hlučnost a dramatickou vypjatost hudba Wovenhand ani tentokrát neztrácí atmosféru pořádně temného westernu, přísného starozákonního mementa v kulisách amerického venkova před minimálně stoletím. Edwards hovoří o albu jako svým způsobem koncepčním a jako jednotící motiv jmenuje hvězdné nebe a pocity, které v člověku vyvolává. Bezmoc tváří v tvář vesmíru, ale také opojné odevzdání se tomu pocitu. Mystické rozplynutí ega v bezcitném a přece konejšivém nekonečnu. Hudba Wovenhand je temná a depresivní jen zdánlivě. Je v ní celá tíha naší nicotnosti, ovšem vedoucí k očistě. Tíha, která neubíjí, ale povznáší.

tracklist:

1. Come Brave
2. Swaying Reed
3. The Hired Hand
4. Crystal Palace
5. Crook and Flail
6. The Quiver
7. All Your Waves
8. Golden Blossom
9. Go Ye Light
10. Five by Five
11. Low Twelve