Yasmine Hamdan - Palác Akropolis 17.11.2013
Padesát odstínů smyslnosti
Libanonská, ve Francii žijící zpěvačka Yasmine Hamdan si dokáže publikum (hlavně jeho mužskou část) omotat kolem prstů už jen svými půvaby, ale v hudební rovině umí čarovat stejně sugestivně. Dokázala to už na letošním festivalu Respect a samostatné vystoupení v Akropoli přineslo zážitek ještě intenzivnější. Na open air akcích je vnímání hudby vždy jaksi rozevlátější, nutně rozprostřené mezi více interpretů, zatímco klubový koncert sice nemá tu pohodovou letní atmosféru, posluchači ale nabízí možnost většího soustředění, a tak druhé setkání s Yasmine nebylo jen zopakováním již viděného. Už jen využití neokázalých ale maximálně funkčních světelných efektů dokázalo emoce tryskající z pódia výrazně umocnit.
Na aktuálním albu Ya Nass, které tvořilo páteř vystoupení, Yasmine s pokorou ale i s etnicky neohraničenou představivostí a popovou kosmopolitností zpracovala staré arabské písně z minulého století. Doprovodný band (basistka/kytaristka, bubeník a elektronický všeuměl) je hraje s ohromným citem pro jemné dynamické a barevné odstínění, přitom bez výraznějších orientálních akcentů, které obstarává především Yasminin zpěv a meandrující melodické linky. Jiskřivý a nápaditý pop s exotickou příchutí a elektrizujícím erotickým nábojem, před kterým zahanbeně blednou rádobydráždivé estrády všech těch Shakir, Madonn a Rihann.
Nebudu se ani pokoušet oddělit tuhle stránku zpěvaččina projevu od její hudby. Jednak to při živém kontaktu jednoduše není možné, ale bylo by to i nepřirozené, protože Yasminino vystupování, které je esencí ženskosti, tvoří s hudbou jeden okouzlující celek. Její pohyby, gesta, mimika jsou nabité všemi odstíny smyslnosti, ale dokážou se bezpečně vyvarovat vulgárnosti a laciné vyzývavosti. Přednes úvodní vláčné písně Beirut byl dokonce téměř ostýchavý, následně ale Yasmine rozehrála pestrou škálu těch nejpřirozenějších ženských zbraní, od ztajemnělé nedosažitelnosti přes koketní pomrkávání až po vášnivou dravost.
Hudba plynula v jemných závanech i vygradovaných vichřicích, ale subtilnější drobnokresba přeci jen převažovala nad přímočarými ataky. Žádné taneční reje, spíš omámené pohupování. Zrovna tak daleko jako k rytmickým smrštím měl ale koncert i k unylému new age šuntu. Slušně naplněný sál (a zdaleka nejen pánské osazenstvo) sledoval Yasmine jako u vytržení a po každé písni propukal ve spontánní jásot. Litovat lze pouze jednoho: že koncert trval jen něco přes hodinu. Uši i oči ještě zdaleka neměly dost.