Zaz - Zaz (2010)

Někdo to může považovat za kulturní stereotyp, ale já myslím, že něco jako typický francouzský šarm stále existuje a Isabelle Geffroy aka Zaz ho má na rozdávání. Naproti tomu s termínem šanson, k němuž máme sklony sahat jen co zaslechneme francouzštinu, bych byl mnohem opatrnější. Na jejím debutovém albu mu vyhovuje vlastně jen jediná skladba, předposlední Dans ma rue. Písně rtuťovité zpěvačky se sytí především pohodovým akustickým jazzem, nezřídka s příchutí reinhardtovského gypsy jazzu ale také s výraznými přesahy do popu.

Zaz je více interpretkou než songwriterkou, ačkoli polovina skladeb na desce nese její (spolu)autorský podpis. Svou největší devizu má v hrdle: z jejího zastřeného hlasu přímo tryská uvolněnost a hravost, mladistvá jiskra je však podpořena nepřeslechnutelnou "vyzpívaností". S takovým projevem se pak dokonale snoubí vzdušné akustické aranže, v nichž dominují kytary, piano a kontrabas doplněné tu a tam akordeonem (Le long de la route), dechovou sekcí (Prends garde à ta langue) nebo houslemi (Ni oui ni non). Odvazová tempa a bezstarostné nálady převažují, což pasuje k Zazinu naturelu i věku, ale i s vážnějším výrazem si zpěvačka dokáže bravurně poradit, jak dokazují písně Trop sensible, Port coton nebo zmíněná Dans ma rue.

Díru do světa udělala Zaz především hitem Je veux, pozornost si ale zaslouží všech jedenáct albových položek, včetně mých osobních favoritů Les passants a Prends garde à ta langue. Ačkoli jazzové synkopy podle mého sluší jejímu frázování nejlépe, je to i Zazina všestrannost a žánrová neukotvenost, čím na svém debutu okouzlila Evropu. Díky tomu možná není úplně přitažené za vlasy srovnání se zaoceánskou Norah Jones, která rovněž vychází z jazzu aniž by se jeho pravidly nechávala omezovat v populárnějších hudebních choutkách. Důležitější než co je vždycky jak. A v případě této prvotiny určitě platí, že skvěle.