Zrní - Široko daleko (2023)
8/10
"Naplánoval jsem si dalekou cestu, ale zůstal jsem v první vesnici, kterou jsem procházel." (Hodně práce)
Čas od času je prospěšné přestat se na chvíli tolik snažit, zastavit se, vydechnout, nechat věci plynout. To vám potvrdí každý motivační guru a nepochybně i členové skupiny Zrní, v jejichž textech najdeme úvah v podobném duchu celou řadu. V případě nového alba Široko daleko tento postoj aplikují přímo na sebe jako kapelu a při uvádění nového materiálu se neostýchají použít, byť s lehkou nadsázkou, ani otřepanou frázi o návratu ke kořenům. Že v tom má prsty mimo jiné i covidová dvouletka, není třeba dlouze rozebírat.
Po deskách Jiskřící a Nebeský klid, na nichž si kapela vydatně pohrávala s elektronikou a možnostmi studia, se chtěla vrátit k jednoduššímu, akustičtějšímu zvuku, který by měl co nejblíž k její koncertní podobě. Písně mají kolem tří minut, jsou instrumentálně přímočařejší, v syrovosti si občas nezadají třeba s pozdním Trabandem. I v této střídmější poloze jsou však plné drobných aranžérských nápadů a atmosférických detailů. Ve zkušebně kapely, kde se album nahrávalo, opět nechyběl Jonatán Pastirčák, který stál v roli producenta za elektronickými výboji předchozích dvou desek, jeho role byla ale tentokrát spíš okrajová a úkol zhmotnit vizi hudebníků o přirozeném, živém zvuku tak ležel z valné části na Ondřeji Ježkovi.
Vcelku poctivě se na albu střídá a prolíná bezstarostné s kontemplativním, obojí však míří ke stejnému cíli: postavit zlu a bezútěšnosti do cesty pevnou hráz z těch pozitivních věcí kolem i v nás, jejichž společným jmenovatelem je láska. Ta se stává posledním a neotřesitelným útočištěm před bouřemi doby v písních Vypravím se za tebou, Zatopím v kamnech i v závěrečném vyznání Satelity. Důležitější, než poukazování na neradostný stav světa, je teď smíření, přijetí života takového, jaký je (Hodně práce, Hory a řeky bez konce). Intenzivní prožitek prchavého okamžiku se objevuje v písni Plátno s mimořádně poetickým obrazem zimní idyly, která se neobejde bez drobných tragédií, tiché zastavení v čase nabízí také skladba Tvoje písně, kde pocit vzájemného souznění umocňuje i skutečnost, že k němu dochází někde daleko na březích Nilu.
K tomu, že album celkově vyznívá optimističtěji než třeba Nebeský klid, přispívá několik vyloženě rozverných, chytlavých songů, kterým rovněž nechybějí tajemná zákoutí, ta mají ovšem místy až dadaistický charakter. Když Jan Unger zpívá "Šaškovi za barákem hoď mě do oka – mrk, mrk, mrk – odpal mě na Měsíc, tady je raketa." (Dráha) nebo "Za hory, za boty, mí zlatí roboti, kde se pasou." (Mí zlatí roboti), jako by odněkud vykukoval poťouchlý obličej Roberta Nebřenského. Texty jsou celkově stručnější než dřív, ale stejně trefné i víceznačné a, jak byl ořečeno, poměrně pozitivní. Kladeňáci tentokrát více motivují než žalují, spíš hojí než jitří. Zdá se, že (prozatímní?) zřeknutí se experimentů jim prospívá. Hravost a uvolněnost alba je nakažlivá a i jeho melancholické odstíny dokážou zahřát.
"Kdyby tisíc slonů rozšlapalo město, v mém příbytku není pro žádný smutek místo." (Zatopím v kamnech)
tracklist:
1. Když sviští vítr
2. Vypravím se za tebou
3. Dráha
4. Zatopím v kamnech
5. Hodně práce
6. Postavy v dálce
7. Plátno
8. Mí zlatí roboti
9. Hory a řeky bez konce
10. Vrať se ke mně rychle
11. Tvoje písně
12. Satelity