ZZ Top - Eliminator (1983)
9/10
Pro většinu klasických rockových hrdinů 60's a 70's znamenala následující dekáda tvrdou lekci z umění přežít. Mnoho z nich se cílevědomě snažilo na hudební mapě, totálně zpřeházené punkem a novou vlnou, aklimatizovat, ale ani u takových es jako jsou Bob Dylan, Rolling Stones nebo Jethro Tull z toho často nevzešlo víc než nepatřičné poklonkování nově ustaveným zvukovým konvencím. Skomírající ohlas na podobné pokusy prozrazoval, že na tenhle křečovitý "anti-aging" nejsou moc zvědaví ani staří fanoušci, tím méně nastupující generace. V této souvislosti jsou ZZ Top a jejich Eliminator naprostou anomálií.
Dobře zavedená kapela se stabilní posluchačskou základnou a sedmi úspěšnými deskami na kontě se v novém ovzduší pozoruhodně dobře zorientovala. Skutečnost, že přitáhla syntezátory a automatického bubeníka do tak konzervativního žánru, jakým už tehdy byl blues rock s výraznou jižanskou příchutí, věstila uměleckou i komerční sebevraždu, ale přišel pravý opak. Zatímco hudba jiných podobně ambiciózních veteránů se po infikování synth-popem stávala jen těžkopádnější a vyumělkovanější, ZZ Top moderní mašinky neskutečně nakoply a nový sound jim zajistil prodeje, o jakých se kapele v sedmdesátých letech ani nesnilo.
Je pravda, že Billy Gibbons neponechal nic náhodě a šel na věc systematicky, dokonce si nechal zjistit jaké tempo je v současné populární hudbě statisticky nejúspěšnější a tomu přizpůsobil rychlost songů. Kalkul? Přímo kolosální, ale taky skvěle zafungoval. Eliminator tím sice ztratil něco z pestrosti předchozích desek, ale zato získal parádní odpich. Programované bicí a předení syntezátorů se s poctivým kytarovým riffováním překvapivě dobře shodnou, což lze nejlépe pozorovat u písně Legs, v níž rytmické výjezdy Gibbonsovy kytary zapadnou do syntetického podloží tak dokonale, jako by pro sebe byly stvořeny. V dalších hitovkách jako Gimme All Your Lovin' nebo Got Me Under Pressure je podíl studiových technologií skrytější, ale i jejich tep je neuvěřitelně nakažlivý a téměř strojově urputný. Což je u kapely s tak vřelým vztahem k luxusním bourákům vlastně naprosto přiměřené.
Jedno takové vintage vozítko, Ford kupé ze třicátých let, se také stalo vizuálním symbolem alba a vlastně i kapely jako takové. Najdeme ho nejen na obálce ale i v příslušných videoklipech. Ty představují další moment, v němž si texaští vousáči neomylně osedlali dobový trend. Z televizního kanálu MTV se během krátké doby stal fenomén, který ZZ Top stoprocentně využili a i díky pohyblivým obrázkům, plným dlouhonohých slečen, sošných frajerů od benzínek a elegantních korábů silnic, se přesně trefili do vkusu požitkářské yuppie generace osmdesátých let. Videoklipy k písním Gimme All Your Lovin', Sharp Dressed Man nebo Legs by sice dnes leckdo považoval za přehlídku machistických stereotypů, ale ZZ Top tuhle stránku suverénně vyvažují šibalským nadhledem.
Dusty Hill i Frank Beard mají na úspěchu desky samozřejmě nesmazatelný podíl, Hill tradičně přispívá vokálem (I Got the Six, Bad Girl) a oslňuje basovými sóly v Thug. Faktem ale je, že frontman své spoluhráče při nahrávání tak trochu vystrčil na okraj dění a velkou část alba upekl se zvukovým inženýrem Lindenem Hudsonem. Paradoxně to však byl právě Hudson, komu ten velký sukces přinesl spíš rozčarování, protože se následně musel s Gibbonsem zdlouhavě hrdlit o nesporné spoluautorství většíny písní. Ale ať už jsou zásluhy číkoli a jakékoli a ať byla míra komerční vypočítavosti sebevětší, písně z Eliminatoru (a to nejen ty hitově provařené) znějí dodnes báječně. Nepravděpodobný dvoutakt dřevního boogie a synťákového tuningu šlape jako Ford Mustang Františka Koudelky.
tracklist:
1. Gimme All Your Lovin'
2. Got Me Under Pressure
3. Sharp Dressed Man
4. I Need You Tonight
5. I Got the Six
6. Legs
7. Thug
8. TV Dinners
9. Dirty Dog
10. If I Could Only Flag Her Down
11, Bad Girl