Žádné chaotické šrotiště, ale pečlivě naaranžovaná scéna, na níž má každý instrument své pevně dané místo, svou předem určenou, byť třeba epizodní, roli. Taková je scénická podoba Einstürzende Neubauten v roce 2024, o chladném akademismu však nemůže být řeč. Říkám si, jaké tvůrčí dobrodružství musí být už jen samotné hledání ideálního uspořádání...
Před dvaceti lety se stali senzací, která dalece přesáhla exkluzivní klub fanoušků world music, dnes se Tinariwen vracejí do Prahy jako nezpochybnitelní klasikové pouštního blues. Vyšlapali cestu k popularitě mnoha dalším žánrovým souputníkům i pokračovatelům, ale i když jsou někteří z nich dravější a modernější, výsadním postavením kapely, jejíž...
Na každém ročníku Respect Festivalu se najde něco památného, jedinečného, něco, co i po letech zchátralým paměťovým buňkám napoví: "To bylo tenkrát, když…" A nemusí jít nutně o zážitek hudební. Mně se například rok 2024 patrně spojí s návratem festivalu do lokace mému srdci nejbližší, totiž na Štvanický ostrov. Před jedenácti lety odtud...
Začátkem roku The Ex na svém webu shrnuli své aktivity a atmosféru v kapele v posledních letech a z jejich slov čišela euforie a dychtivost. Pochlubili se zbrusu novými skladbami, zralými pro záznam na desku a ještě zralejšími pro živou prezentaci, které jako by se nemohli dočkat. V jubilejním pětačtyřicátém roce své existence tahle holandská...
Délka trvání něco přes hodinu se u koncertu může zdát málo. Musíme však brát v potaz, že britští Black Country, New Road se po odchodu vokalisty Isaaca Wooda kompletně odstřihli od původního repertoáru a ten nový postupně budují od nuly. A navíc, ani nové skladby kapely nejsou žádné plytké zpívánky, ale technicky i emocionálně bohaté kompozice,...
Při chození na legendy se vyplatí nemít přehnaná očekávání. Jen málo z nich vám způsobí mrazení v zádech něčím jiným než vlnami nostalgie a naopak příliš často bývají jen mdlým recyklátem sebe sama. Pokud bych na koncert Public Image Ltd vyrazil s vidinou nezapomenutelné a nadčasové show nestárnoucích (post)punkerů, asi bych se neubránil zklamání....
Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instiktem do něho pořadatelé sahají, každopádně po více jak čtvrtstoletí trvání je zřejmé, že tato akce se zkrátka "neochodí" a stále dokáže nabídnout hudební okamžiky, které se nestydím označit za zázračné. Obvykle mi připadá...
Svět je propojený, kulturní hranice čím dál propustnější, možnosti mísit zdánlivě neslučitelné hudební tradice takřka nepřeberné. A přece není samozřejmostí, aby takové fúze nebyly jen efektní hrou, vykalkulovaným hybridem. Zkřížíme flamenco s hudbou Austrálců a uvidíme, co vznikne. Nevadí, že to nebude fungovat, šok postačí. Když ale sledujeme...
Kdyby se Jacques Brel nenarodil v Bruselu, ale v Dublinu, možná by zněl podobně jako Damien Rice. V epických baladách irského solitéra najdeme podobně velkorysé dávky dramatického napětí a obnažené citovosti jako u těch nejlepších šansoniérů, ačkoli žánrově odkazují spíš k tradici křehkých folkových introvertů typu Tima Buckleyho nebo Nicka Drakea....
Už jen skutečnost, že se oba předchozí ročníky Respect Festivalu vešly do skulin mezi lockdowny a vůbec proběhly, se blíží zázraku. Vkládat zásluhy pouze do rukou vyšší moci by ale znamenalo nemístně snižovat obdivuhodné úsilí pořadatelů z agentury Rachot, díky němuž úroveň obou pandemických ročníků nijak nezaostávala za těmi nejlepšími v...